Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Dubnové víkendy s Neriah

18. června 2014 v 9:21 | Neriah |  Deníček de France
Víkend 23., 5. a 6. dubna
Po obvyklém sobotním plavání, kdy jsem sama na sobě cítila celkem fajn zlepšení, jsme s Aurélií zajeli na stejně všední nákup. Na cestu domů jsme měli přibrat mladší sestru Julii, která právě prožívá pubertu, ale jelikož Aurélie prohlásila, že jí nebude dělat taxikáře, když se nám ani neozvala, prostě jsme ji ponechaly ve městě na pospas osudu, což ovšem záhy přineslo své následky. Hned jak jsme dorazily a vyprázdnily tašky s věcmi z bazénu, odebrala jsem se do svého pokoje. Za jedno mě čekal hovor s maminkou, jak už se stalo při sobotním odpoledni naším dobrým zvykem, ale také jsem nechtěla být u toho, až se Julie vrátí domů a nastane výjev zvaný Sestry vzteky rudé. Takto jsem se tomu tedy vyhla a u večeře už byl klid, avšak druhý den ráno se téma navrátilo a zahrnulo i mamku Dominique. Celá rodina mi přišla vždycky neuvěřitelně klidná a bez hádek, tohle bylo poprvé, co jsem je viděla doopravdy se ''chytnout''. Atmosféra se ale zase brzy dala do pořádku a naladila se na vlny nádherného počasí venku. Bohužel na procházku jsme toho nevyužili a asi bychom se jen váleli bezúčelně doma. Naštěstí nám zase přišla návštěva a to dokonce ta stejná jako minulý týden - Antho. Strávil u nás většinu odpoledne a dobře jsme si popovídali. A naše Julie od něj vyloudila dvě pusy.

Víkend 24., 12. a 13. dubna
Už od sobotního rána jsem se cítila nehorázně líná cokoli dělat, tedy alespoň co se školních povinností týkalo, což v překladu znamenalo, že úkoly jsem plnila pouze na oko a příliš svůj unavený mozek nezatěžovala. Těšila jsem se daleko více na odpolední program. Bazén nás neminul, ale ukázalo se, že má únava nebyla pouze duševní, nýbrž i fyzická. Naštěstí u Aurélie se objevily podobné symptomy, tak jsme se rozhodly to nepřehánět a po nějakých těch 40-50 délkách jsme raději blbly a relaxovaly.

Po opuštění plaveckého areálu nás krom běžných nákupů jídla pro domáctnost čekal i jeden velmi netradiční, šly jsme do obchodu s rybami, jenže živými. Aurélie totiž zase o malinko rozšiřovala své akvárium, které je umístěné vedle krbu v koutu mezi obývákem a kuchyní, jinak také přezdívaném jídelna. V obřím plastikovém sáčku jsme obdržely šest miniaturních rybiček, které jsem dostala po dobu cesty domů na starost a hrdě si je vezla na klíně. Při prvním kontaktu s novým domovem byly trochu vyděšené, ale po pár hodinách si drobečci na nový velký svět zvykli.

Krásné nedělní ráno, slunko svítilo, ptáci skřehotali, já hezky vyspalá sešla dolů na snídani a ihned jsem dostala nabídku jít s Aurélií na houby. Hurááá! Hodila jsem do sebe kus chleba, sebrala svůj milovaný houbařský nůž a byla připravená vyrazit vstříc lesu. Inu, lesu...menším skupinkám stromů rozesetých po travnaté pláni. Náš lov se setkal s velikým úspěchem, našly jsme celých PĚT hub a keřík jakési divoké pažitky. Jelikož v těchto končinách roste pouze jeden druh hub a to kačenky, obsah naší ''přeplněné'' igelitové tašky byl opravdu rozmanitý. Po nějaké té hezky strávené chvilce mezi porostem jsme rozhodly, že další hledání nemá smysl, a vydaly se na cestu zpět do vesnice. Naškubaly jsme ještě pěknou kytičku pro babičku a vzaly to rovnou přes její domeček. A to byla osudová chyba! Kvůli ní jsem později skončila na zemi válcována 40 kilovou koulí. Jak k tomu došlo? Už před brankou nás vítal Gipsy, zvaný pes do kapsy. Když se packami opřel o plot dosahoval zhruba mojí výšky a láska to byla na první pohled (ačkoli to nebylo poprvé, co jsme se viděli). Zkrátka začal jemně šílet radostí, že nás vidí, skákal, chtěl hladit a drbat a nakonec se mu podařilo mě i několikrát povalit na zem a zalehnout. Sluníčko hřálo na modrém nebi a ležet v trávě s chlupatou bestií místo polštáře mi připadalo jako nejlepší pocit na světě.

Víkend 25., 19., 20. a 21. dubna
Pro dnešní oběd jsem měla výsadu přípravy desertu. Lépe řečeno, mamince se do toho nechtělo, tak mi tento ''extrémně náročný'' úkol svěřila. Vytvářela jsem tzv. kokosový flan neboli pudink do trouby. Náhodou se mi povedl i přesto, že obsahoval celé čtyři ingredience a vyžadoval složitý postup v podobě jejich zamíchání.


Ikdyž jsme se dobře najedli, v bazéně jsme naštestí odpoledne břichem vzhůru jako mrtvé rybky neplavali. Ba dokonce jsem objevila nový způsob jak zrychlit. Však já se na tu polovinu času jednou dostanu!


Zklamáním víkendu byla neděle, kdy bylo vážně hnusně, takže jsme ani čumák nevystrčili. Tím jsme ovšem ještě neskončili, neboť nás čekalo Velikonoční pondělí. Že pomlázkou nedostanu, jsem věděla dopředu, ale v hloubi dětské dušičky jsem doufala, že půjdeme hledat vajíčka na zahradu. Nestalo se. Jediné, čím se tento den projevil jako mírně sváteční, mi přišly hodobóžové skleničky, které jsme vytáhli u oběda. Přišli k nám na něj i oblíbení sousedi a strýček. Musím říct, že francouzské velikonoční menu schledávám podivným. Připravili jsme míchaná vajíčka zvaná omeleta se šunkou, sýrem a trochou zeleniny. Maličko jsme se pak prošli a pozdní odpoledne zakončili hned několika amimovanými pohádkami.

Kytiti mititi

Náš pejsek zmožený houbařením

Takzvaný minipes Gipsy

U babičky na zahradě

Tomu říkám polštář!
 

Ty máš víc sladkostí než já!

18. června 2014 v 9:11 | AluStaire |  Deníček de France
20. dubna
Pomalu zjišťuji, že zde se dnešek považuje za největší svátek. Věřím, že kdybych se zeptala pánů domu na vysvětlení pojmu Velikonoce, asi by věděli, ale mladší generace (a děti) určitě vůbec netuší. Jakékoliv křesťanské základy se i v našem věřícím regionu vytratily.

Přípravy slavnostního oběda, na kterém se nás sešlo celkem jedenáct, započaly již poměrně brzy po ránu, kdy stále nevyspalá Colette, ještě pořád chrněla. Nezbývalo tedy jiné řešení, než zapojit mě. Připravovala jsem obrovský stůl, opatrně pokládala stříbrný servis a dostala povolení se projít po vesničce, než začne pršet. Nafotila jsem si zblízka kostel a když jsem se vrátila, pan Joseph zrovna vyrážel na nákup a vzal mě s sebou, hledal jednu určitou potravinu - obilninu zvanou kinoa.

Ihned po příjezdu jsem byla opět zapojena do procesu, tentokrát jsem obalovala kostky šunky v mouce, vajíčku a v máku smíchaném se sezamovými zrníčky. Poté jsem byla převelena na druhý aperitiv, plnila a zdobila jsem malé roztomilé skleničky salátem s kinoou, jablky a tuňákem. Oba pokrmy jsem ochutnala poprvé v životě a snad si pamatuji jejich přípravu, abych je mohla případně zreprodukovat i doma.

Návštěva přijde samozřejmě vždy v tu nejnevhodnější chvíli, kdy není ještě vše dokonale připravené. Joseph si naštěstí věděl rady a vytáhl na nás polovinu svého alkoholového arzenálu. Při této příležitosti zmizely všechny mé dopolední snahy v podobě aperitivů. Zanedlouho jsme se přesunuli ke stolu, většinu doby jsem pomáhala v kuchyni. Pro překrm jsme nachystali "strašně divnou zeleninu, musím zjistit, jak se to jmenuje", salát a kousek kachní paštiky. Jako hlavní chod jsme měli zelené fazolky, brambory a opečený obrovský kus masa na kosti, které se po vyndání z trouby muselo delikátně nařezat na plátky. Sýrovou část oběda jsem tentokrát vynechala a šla s tatínkem tří kluků schovávat vajíčka. V ten moment začalo opravdu pršet. To nás, ani malé hledače, nezastavilo. Asi už vím, proč se tato tradice neprovádí i u nás, je to spíše psychický nátlak, když vidíte, že Váš mladší bratr nasbíral víc dobrot, než Vy. To bylo hádek, to bylo pláče, nakonec jsme se z úspěšného lovu vrátili do tepla domova a kořist si rozdělili.


Jako u každého správného oběda následoval dezert, kousek Josephova čokoládového dortu s jahodami. Zbytek stolu nárokoval i vanilkovou zmrzlinu se šlehačkou.

Odpolední program se skládal z mytí nádobí, které se myčce nesvěřuje a společenských her. Kluci se na tento čas uklidili k televizi a předtím stihli přetvořit mou dočasnou noclehárnu v kůlničku na dříví. Hry se však týkaly pouze mě, Colette, její setry a majitelky domu Christianne a jejich sestřenice Claudete. Joseph, manžel Christianne, druhý Joseph, manžel Claudete, Stephane, syn Christianne a Josepha prvního, a jeho žena Adrien zasedli ke stolu při partii pokru. I přes chodbu jsme všechny slyšely různé druhy nadávek a počínající histerie.


K osmé hodině jsme s Christianne připravily škálu salátů k večeři a já si mohla jako VIP host vzít jen chleba se sýrem. Zjišťuji, že miluji Camembert a i Bleu d'Avergne má svoje plesnivé kouzlo. Po jídle jsme se rozloučili s návštěvami, usadily se s ženami ve společenské místnosti a poslouchaly CD s tradiční ruskou hudbou.

Tetičky a strýčkové

18. června 2014 v 9:09 | AluStaire |  Deníček de France
19. dubna
Na celé velikonoční volno byl hlášen déšť. Plán však byl jasný, vyrazit v půl desáté směrem k vesničce Mizeres, kde bydlí Colettin bratr a strávit den s ním. Vyrazit načas se nám, podle mého očekávání, nepodařilo. Tentokrát však vina padá na hlavu Rémiho. Ono totiž nové auto mělo zimní gumy a hodný synáček je musel okamžitě vyměnit. Také bylo třeba pneumatiky dofouknout, tudíž se po hodině zpoždění nasáčkoval s námi do auta a celou cestu k "nafukovačce" na sebe s Colette šíleně poštěkovali. Na tomto místě jsme ho vyložily a odjely i s jeho zapomenutým Iphonem.

K bratrovi jsme dorazily něco málo po poledni. Guy s jeho ženou Monique žijí v nádherném starém domku, jenž byl postaven samotným majitelem. Colette byla celá nešťastná, že kvůli rannímu programu nestihla koupit ani sýr, ani vajíčka pro dětičky. Osobně si myslím, že i při pozdním odjezdu, jenž vůbec nikoho nepřekvapil, jsme se i tak mohly někde zastavit.

Pozváni jsme byly my s Colette a dcera Mode se svými dvěma dětmi. Ti ovšem dorazily ještě dobrou hodinu po nás. Mezitím se připravoval oběd a mě byl propůjčen internet v podobě tabletu. Když už konečně přijely postavy mě známé pouze z fotek, začali jsme hodovat. Mode je bývalá modelka a je to na ní stále znát. Netuším však, jak udrží takovouhle postavu s tím vším, co sní. Má dvě malé blonďaté děti - kluka a holčičku. PS: Všichni byli překvapení, jak mě malý pozdravil, protože mě vždy ještě roztomile objal.

K obědu jsme dostali pořádnou nálož, já osobně jsem některé chody či jejich části vynechala, jinak hrozilo, že prasknu. Začali jsme aperitivem - olivy, oříšky obalené v paprice a samozřejmě nechyběl alkohol. Poté přišlo maso, nebo spíše salámy, poté brambory a zelené fazolky a nakonec Guy vytáhl z lednice obrovské flákoty. Po tom všem, co jsme snědli, jsme ho přesvědčili, ať obrovské kusy rozdělí, tudíž jim toho ještě spoustu zbylo. Ale uznávám, takhle výborný steak jsem nikdy neochutnala. Spořádali jsme ho se salátem a červeným Bordeaux. Oběd jsme po skoro třech hodinách zakončili kávou a miskou jahod.


Po jídle jsme se já, Colette, Guy a Mode odhodlali vyrazit na procházku. I počasí s námi chvílemi souhlasilo. Vyvezl nás autem k vyhlídce na řeku Loiru - naprosto nádherné místo. Zde jsme strávili nějaké okamžiky a vrátili se k autu. Cesta pokračovala k malému lesíku, který jsme prošli a po dlouhém hledání jednoho určitého přírodního úkazu jsme ho i nalezli. Kamenné pole, v překladu planina plná kamenů, které pocházejí z "nedávné" sopečné činnosti. Lidé tomu říkají Balkony nad Loirou.

Nakonec jsme byli vyvezeni k jedné opravdu maličké vesničce, zde jsme se prohlédli kostel a tajnou stezkou jsme slezli skoro až před dům. Dali jsme si čajík a šáteček s marmeládou a následně jsme s Colette absolvovaly dalších 60 kilometrů na silnici.


Po osmé jsme se konečně dostaly k domu její sestry v Saint Chamond, kde už končili s večeří, protože dostali echo, že jsme dostaly hodně najíst k obědu. Ovšem když jsem viděla domácí Guiche Lorraine paní Christienne, neodolala jsem a malý kousek přeci jen ochutnala. Ihned po sklizení stolu mi byla propůjčena televize a zbytek domácnosti se vydal na mši do překrásného nedalekého kostela. Televizní program mě naprosto uchvátil, dávali jeden z mých oblíbených seriálů Doktor Qui(=Doctor Who=Pán času)! Jen škoda, že jsme nepřijely o hodinu dřív, neboť bych stihla i díl předešlý.

Do postele jsem se odebrala v deset, netuším však, v kolik se ukládaly Colette s Christienne, protože při mé pravidelní noční túře na záchod (v 00:50) jsem je slyšela klábosit. Jsem zvědavá, jak se nám bude zítra vstávat.
 


Odpoledne s Chantalle

18. června 2014 v 9:07 | AluStaire |  Deníček de France
18. dubna
Tento den se mi na jeho sklonku pěkně zkomplikoval. Nejdříve mi po poledni dorazila sms od Colette, že mě u školy bude čekat sousedka Chantalle, ona, že se nachází v Clermontu. Jediné, co mě napadlo ve spojení s tímto městem, byla koupě auta. Ale počkat, že by ji Rémi konečně přemluvil? Zdálo se mi to nemožné, počkala jsem tedy na konec vyučování, které se nesmírně vleklo, abych se přesvědčila, co se bude dít.

Chantalle nakonec opravdu dorazila mě vyzvednout. Spolu jsme se trošku prošly, popovídaly si a na chvilku se zastavily v kavárničce nedaleko katedrály. Zde mi oznámila, že od půl šesté doučuje dvě marocké děti a že tam s ní pojedu a budu si moci třeba udělat úkoly. Tatina, moc milá paní, kterou už jsem viděla při nějakých "oslavách" v Colettině organizaci, má tři děti a v domě hrozný nepořádek. Propůjčila mi pokojík jedné ze svých dcer a já mohla v klidu studovat.

Okolo sedmé jsme se vydaly k Chantalle domů, bydlí v maličké vesničce, nedaleko od Villedieu ve starém útulném domku, který kdysi býval školou (s jednou třídou) a ona zde učila a zároveň bydlela. Původně však pochází z Bordeaux.



Večer mi zapnula televizi a já jsem si užila koukání na francouzské vědomostní pořady. Zanedlouho dorazila Colette v novém autě, ženy si společně ještě popovídaly, pak jsme konečně mohly jet domů.

Vypráskaní psi

18. června 2014 v 9:03 | AluStaire |  Deníček de France
17. dubna
Dopolední program zcela průměrný. Na matice jsem měli psát písemku, ale jelikož je učitelka měkká, namísto toho s námi ještě procvičovala typy příkladů, které by se tam mohly objevit. Odpolední vyučování nějak uteklo a my jsme se přesunuli na internát studovat. Tentokrát to ale stálo za to, protože venku teplota dosahovala 22 stupňů Celsiových, a tak bachař všechny vyhnal na hřiště. Někteří lyceáni mohli zůstat uvnitř a pracovat. Nijak zvlášť jsme sice pobytu bez dozoru nevyužili, ale sedět skoro sams ve studovně se mi asi už znovu nepodaří.



K večeři jsme měli speciální menu: Truffade (místní specialita z brambor a sýra) a talíř se šunkou. Přiznávám, na zapečených bramborách jsem si moc nepochutnala, ocenila jsem spíše chleba s "masem". Po večeři jsme jako VIP zmizely, bez vězeňské procházky jsme si připravily věci a vyrazily na volejbal. Ten se tentokrát konal nedaleko intru, tudíž jsme šly pěšky. Z našeho dívčího intr-výběru jsme si zahrály skoro všechny, nálada však na dnešním zápase zmrzla. Nevhodná podlaha, špatný míč, síť příliš vysoko a dvoumetroví protihráči způsobili, že jsme poraženi vyrazily spát ještě před desátou.

My se umíme předvést

11. června 2014 v 19:02 | AluStaire |  Deníček de France

15. dubna
Na fyzice jsme měli samostatně zpracovávat jeden program, mě se nejdříve na jednom počítači nepodařilo ho nalézt a na druhém my za celou hodinu vyskočilo celkem sedm reklam. Myslím, že potřebuje vyčistit.
Následovala španělština, kde nejen učitelka, ale i spolužáci byli unešení z mého a Eliščina výkonu při secvičeném dialogu. Dokonce jsme byly pochváleny za výslovnost, lepší než většina ostatních.
Také se obávám, že se díky "teplým večerům" zrodila nová tradice, na večeři se čeká venku před jídelnou.

16. dubna
K obědu nám tentokrát naservírovali prazvláštní druh obilovin, vtipný byl pohled na talíře lidí u našeho stolu po jídle. Čechům z talíře zmizelo všechno, Francouzi zase pro jistotu všechno nechali a přikryli to ubrousky. Co kdyby dnešní pokrm kousal, že?

Odpoledne, kdy se ještě udrželo krásné počasí, mě Eliška vytáhla ven, pracovaly jsme na dalším videu. Tentokrát v nádherném prostředí pod železničním viaduktem. Natáčení nám tentokrát nerušily jen poryvy větru nebo řeka, ale i projíždějící nákladní vlak.

Protože já mám pravdu!

11. června 2014 v 19:01 | AluStaire |  Deníček de France
14. dubna
Ráno jsme se s Rémim zase "porvali" o koupelnu. Nejdříve jsem musela počkat, ale ihned, jak otevřel dveře, jsem neváhala a zabrala ji pro sebe. Tento scénář se ještě dvakrát opakoval. Vtipné je, že oba víme, že jde o válku, ale neprohodíme při tom ani slovo. Já ho pouze slušně pozdravila.
V autě, při cestě do školy, se mi Colette svěřila, že domluvila schůzku s doktorem kvůli Rémimu, protože jeho chování nabírá nekontrolovatelných obrátek. Jeho vliv na děti, hlavně na jediného syna je znatelný i v promluvách s babičkou.
Ze školy si toho moc nepamatuju, snad možná, že na divadelní kroužek nás opět vyhnali ven, tentokrát však foukal studený vítr. K obědu jsme měli obilí s kusem masa, tentokrát to byla vážně lahůdka. Ještě, že jsem si mohla spravit chuť zbytečkem salátu, který kuchařka doslova vyškrabávala ze dna mísy.

Na angličtině jsme tvořili dialog, legrační a netradiční byl způsob, jakým nás učitelka rozdělila do skupin po dvou - obyčejným náhodným losováním, aby někteří neprofitovali příliš často ze spojení s nadanějšími spolužáky(námi).

Někdy je lépe prásknout dveřmi

6. června 2014 v 21:03 | AluStaire |  Deníček de France
13. dubna
Ráno mě probudil Rémiho křik, zase se hádal s Colette, ale tentokrát takovým způsobem, že i ona řekla dost. Naštvala se a na celý den jsme se z domu vytratily. Nejprve jsme nakoupily něco málo k jídlu a poté vyrazily směrem na Pierfort, zde jsme zastavily u malé kaple a vytáhly svačinu: rajče, chleba se šunkou a trochu couscousového salátu. Colette nezapomněla koupit i něco malého na zub.


Poté jsme se autem přemístily k obrovské skoro vypuštěné vodní nádrži a procházely se v místech, kam ještě před nedávnem dosahovala voda. Viděly jsme zbytky staveb, jež tu dříve stávaly a most, který ještě držel pohromadě. Vyšplhaly jsme i na malý kopec se starobylým kostelem, zde si Colette lehla do trávy a usnula. Celý den svítilo slunce, teď večer cítím, že mi hoří tváře. Naši výpravu jsme zakončily kratičkou návštěvou u její dcery a pak už nás čekal jen dům se psem a početným "dočasným" obyvatelstvem.



Na trh? Jedině pěšky!

6. června 2014 v 20:59 | AluStaire |  Deníček de France
12. dubna
Jelikož Rémi ráno již v sedm vzbudil celý dům, sobotního vyspávání jsem si opravdu moc neužila. Naštěstí zanedlouho s Malcolmem odcestovali do Clermontu a byl chvíli klid. Oihana se k snídani nespokojila s chlebem a připravila těsto na palačinky, na nichž jsme si všichni pochutnaly.


Poté jsme s Colette vyrazily na trhy, počasí bylo nádherné, a byla to právě ona, kdo mě donutil si koupit jednu nádhernou bundu z Nepálu. Prošly jsme si všechny stánky, Colette nám koupila kousek koláče. Dobroty jsme si snědly na lavičce na sluníčku, popovídaly si s jejími bývalými kolegy, kteří zrovna procházeli okolo a poslouchaly bučení krav, jež měly stánek hned za námi.


Dojely jsme domů, něco málo snědly a jelikož Ingrid musela odjet k "doktorovi", hlídání mimina zůstalo na Colette. Ta, když mi slíbila, že se na trhy vrátíme ještě odpoledne, protože jsme ani jedna neměla u sebe dost peněz, nikam jet nemohla. Malou by neměl kdo pohlídat a sedačku pro takové dítě také neměla. Navrhla jsem jí tedy, že se do města vydám sama pěšky. Uznávám, autem se zdá tato trasa poměrně kratší, ale přeci jsem tam nakonec trefila. Prošla jsem si tedy uličky starého města plné obchodníků a nakonec zamířila do obchodní zony, kde mě měla Colette u Carrefouru v šest vyzvednout. V půl sedmé se spustil krátký, přesto hustý déšť a já zalezlá pod střechou jednoho z obchodů jí celá zoufalá volám, kde je. Ta mi odpověděla, že mě měla najít a přivézt Ingrid. Ta nakonec dorazila a doma ve dveřích jsme se srazily s Colette, která právě vyrážela venčit psa. K této příležitosti jsme se k ní připojila, ačkoliv jsem nohy vůbec necítila.


Zdravíme, sousedi!

4. června 2014 v 9:41 | AluStaire |  Deníček de France
11. dubna
Škola dneska stála za velké NIC. Měli jsme možnost napsat si písemku z SVT a také přivítat novou spolužačku. Jak inteligentní změnit školu ani ne dva měsíce před jejím koncem.


Odpoledne jsem vyšla ze školy a Colette (spolu s Oihanou a Athélií) čekala v autě. V plánu jsme měly návštěvu jedné marocké rodiny. Dorazily jsme a doma se nacházela jenom dceruška koukající na televizi. S tou jsme si pěkně popovídaly.

Poté jsme se odebraly na návštěvu číslo dvě. Do podivné čtvrti, plné dětí tmavé pleti, pobíhajících venku, před, okolo i pod auty. V hledáčku jsme měly jednu maorskou rodinu. Ta nás uvítala tradičním čajem a spoustou sušenek a mladší Athélia vybírala i ty nejmenší drobečky. které zůstaly v misce. Poté jsme se konečně odebraly domů.

Kam dál