Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Říjen 2013

"Úvodka" aneb Moje velké zpoždění

22. října 2013 v 8:00 | Neriah |  Deníček de France
Na našem blogu pracují, jak už asi víte, dva správci. Autorem většiny článků především z 'Deníčku de France' je AluStaire. Já, Neriah, v tomto ohledu funguji pouze jako redakce. Nebo to tak zatím alespoň vypadalo. S našimi zážitky zde budeme stejně pokračovat i nadále, avšak ne vše může AluStaire zapsat. Na víkendy jsme v oddělených rodinách, proto bych chtěla za sebe také přidávat nějaké články o tom, co se přihodilo mně, aby ta přestava byla úplná. Ovšem na tuhle práci nemám zrovna moc času a rozhodla jsem se tedy vydávat vždy po konci měsíce, neříkám, že hned, jakési shrnutí za celé období. Snad se Vám to bude líbit. Určitě pište Vaše názory, dotazy na to, co by jste chtěli ještě vědět a co jsme nezmínily a tak dále. :)

Jen tak pro zajímavost, tady je ještě prohlášení AluStaire na konci posledních článků před korekcí: Všechno upadá do stereotypu, mé reporty začnou nudit možná i mě. Uvidíme, jak dlouho ještě tuto tradici ještě udržím.
Poznámka redakce: Já tě donutim to udržet!

Běh nocí aneb Zlepšujeme svět

20. října 2013 v 10:00 | AluStaire |  Deníček de France
28. září

"Si on fera le grand, on verra la nuit."

Víkend u Colette nemůže probíhat jinak, než náročně. Někdo se mě tu vážně snaží zničit, nejprve strávím pět dní v Pekle s válečně sportovním režimem a poté mám co dělat, abych přežila sobotní program.

Začalo to ráno, v půl jedenácté, kdy mě z postele vytáhla vůně rozpečeného chleba
a marmelád. Poté jsem se odebrala vybalit nevábně vonící zavadlo, které mělo tu čest, nebo spíše smůlu, procestovat se mnou Ste Enimie. Tato činnost mi vydržela až do oběda, předložena mi byla kachna dovezená známými z Bordeaux. Nevím, zda tohle byla nejlepší volba na bolavý žaludek mé domácí. Následně jsem opustila dům a už se nezastavila.

Naší první zastávkou se stal bleší trh se starými krámy, ale hlavně knihami. Ještěže jsem své peníze nechala doma. Dále bylo nutné doplnit nádrž v našem prastarém autíčku a nakoupit něco málo jídla na zítra. V obchodě InterMarché jsme potkaly Colettinu dceru, která nám zakázala koupit zeleninu, že má prý přebytky na vlastní zahradě. Tak jsme se vydaly k ní domů, vykopat něco přímo z jejích záhonů. Vlastní krásný moderní dům s hloupými postaršími sousedy, kteří se strašně divili, že jim rozumím a kteří netušili, kde leží něco jako Česká republika.

Následuje ta nejhorší část: Od této větve Colletiny rodiny jsme se navrátily domů, kde mi Colette oznámila, že se bez ní účastním "Marche de nuit", akce pořádané jako sbírku pro lidi trpící Alzheimerem. K tomu patří i heslo nahoře. Za to, že ujdu šest kilometrů v noci, zaplatím dvanáct euro, parádní logika. Prošla jsem si to s naší sousedkou a jejím šestiletým synem. Cesta nám trvala přes hodinu a půl, po třech kilometrech přišlo občerstvení v podobě pomerančového džusíku a čokotyčinky. Během tohoto pochodu jsem pozorovali bouřku nad městem Saint Flour.

Vidina jídla, které se mělo podávat po úspěšném návratu, mě udržela naživu. To přišlo vniveč ihned, jakmile jsem zjistila, že se vydává pochybný párek s čočkou. Hlad okamžitě utekl. Ale nač si stěžovat, jen se obávám, že se dvanáctého pořádá obdoba tohoto počinu a já budu nucena se jí účastnit. Také nechci vědět, kolik má madame Colette známých, protože toho času, co jsme dnes strávily kecáním s, pro mě naprosto neznámými, lidmi, bylo nějak příliš.

29. září
Nedělní dopoledne se stalo symbolem odpočinku a jemné přípravy do školy. Převařovaly jsme marmelády, povídaly, prohlížely fotky, to mi přišlo moc fajn. Odpoledne jsem měly v plánu kino. Našla jsem zde "multikino" s několika promítacími sály. Nechaly jsme se doprovodit (= odvézt) naším sousedem, mužem paní, se kterou jsem se včera večer promenádovala. Na čem že jsem to byla při mé první návštěvě kina ve Francii? Na dokumentu Pierre Rabhi, au nom de la terre. Jak už hluboký název vypovídá, jedná se o film o muži zabývajícím se ekologickým zemědělstvím. Asi bych věděla o jiných věcech, za které dát šest euro raději. Ale vcelku se to zajímavé zdálo a zbytku kinosálu, asi dalším 22 lidem, se to určitě líbilo. Ano, účast se velice podobá přímým přenosům z různých výstav v našem děčínském biografu.

Možná bych se ještě mohla zmínit, že se moje domácí snaží zlepšit svět. Nejen nakupováním drahých biopotravin ve specializované prodejně a v Carrefouru, ale třeba organizováním stavby vesnice v Mali. Financování tohoto projektu by měl z části zajistit právě další běh městem pořádaný v sobotu 12. října.

Cestou domů jsme vyložili Colette, nabrali sousedova syna a vyrazili poslouchat jeleny v říji. Další nesmírný zážitek, jen kdyby tolik nepršelo. Zůstaly jsme v autě, pozorovali a pozorně poslouchali a při zpáteční cestě i viděli poměrně plaché jeleny i srny. Po návratu jsme společně večeřeli a Colette připravila i palačinky, další tři na mě ráno čekají. Také pro zítřek změním řidiče, soused se nabídl, tak schválně, jestli zase přijedu na první hodinu pozdě.

Noční bouřka nad St Flour

Zase doma z pekla

19. října 2013 v 20:55 | AluStaire |  Deníček de France
27. září

Je právě 23:39 a já jsem opilá a přejedená. Mám za sebou osmikilometrový orientační běh, oběd, dvě a půl hodiny speleologie a ani to neodradilo Colette, aby mě ihned po příjezdu v půl osmé vzala do Horního Města na setkání jejího žvanícího kroužku. Témata hovorů jsem už nějak nezvládala poslouchat, a kdyby se zde nenacházelo tolik dobrého jídla a pití, tak dávno spím. Strávily jsme tu celé tři hodiny. Společnost se skládala z jednoho muže, sedmi žen a mě. Jeden divnější než druhý. První paní pocházela z Madagaskaru, druhá byla nevidomá a třetí znalá historie 'velkoměsta' St. Flour tak moc, že by vydržela povídat do rána. Naštěstí jsem vypadala tak unaveně, že jsme s Colette opustily sešlost už po půl jedenácté. Konečně doma v postýlce, co více si přát?

Den 5. Tvář utrpení

19. října 2013 v 20:24 | Neriah |  Peklo
Den 5. - Pátek

Ráno. Zima. Mokro. A osm kilometrů před námi.
Úkol:Posbírat co nejvíce (nejlépe všechny) z 10 razítek kontrolních bodů v terénu.
Pomůcky:Nepřesná mapa a buzola, se kterou uměl jeden člověk z celé třídy - Neriah.
Čas:max. 2 hodiny

Tým 9; neschopná Andrea, neúnavná SuperStrong AluStaire a vedoucí výpravy Ultranavigátor Neriah; startoval na páté pozici. Trasu jsme si mohli naštěstí zvolit sami. Sestavily jsme plán, rozdělily si práci a s plným nasazením šly do toho.

U první značky jsme předběhly tým vycházející před námi, při dosahování druhé se AluStaire napíchla na plot, na třetí jsme se záhadně rozdělily. Pěkný začátek! Čtvrtou bylo nutno hledat právě s buzolou, což zapříčinilo vznik čtyř solných sloupů v podobně spolužáků na pokraji lesíka. Nadešel tedy čas na mé navigátorské umění. Červená šipka na sever, vzdálenost v krocích odhadem od oka a vida, jak to šlo. Razítko jsme získaly bez potíží a skupinky postávající mezi stromy díky nám také. Na nejdelším úseku trasy mezi čísly 4 a 5 jsme následně ztratily neschopnou Andreu, ale s výborným časem jsme chrabře pokrčovaly dále. Za nedlouho jsme ale naše uskupení opět obnovily a já vyslala AluStaire a s menším zpožděním za ní i Andreu najít již 7. razítko, zatímco sama jsem se křovisky i planinou prodírala hledat osmičku. AluStaire mi pak značně nadávala, jelikož kontrolní bod nemoha nejdříve najít, avšak všechno zlé je pro něco dobré. Otisk, pro který jsem se vydala, bych označila za nejlépe ukrytý na celém okruhu. S trochou snahy a při faktu, že jsem to vzala jinou, kratší cestou, odkud úhel pohledu poskytoval větší možnosti, pro mne nebylo tak těžké ho objevit, ale pro ostatní skupiny to představovalo ohromný problém stejně jako bod následující, kdy se zase ukázalo, že rozpoznat pravou a levou stranu cesty není pro Francouze možno. Nám zbývala jen poslední zastávka, kterou jsme se předtím rozhodly ze strategických důvodů vynechat a vrátit se k ní na konci. Nesla, pro nás tak trochu magické, číslo 9. Už, už nám docházely síly, avšak jinak křehká AluStaire ukázala se neuvěřitelně vytrvalou. Sebrala i poslední značku a hrdě doběhla do cíle. Na 4. místě, hned za nejlepšími sportovci třídy, skončili hlavně díky AluStaiřině silné vůli i mým orientačním schopnostem za normálních okolností lůzři z TÝMU 9. Ou jééé!

Tento nadmíru úspěsný den jsem zakončila nudným lezením po stěně, kdy se na mě neustále lepila nová 'kamarádka' Andrea, AluS* se prolezla v jeskyni a především nám vykouzlilo úsměv na rtech, když jsme večer konečně nasedli do autobusu a jeli domů! Řekla jsem domů? To se omlouvám, já myslela zpátky do díry jménem Saint-Flour...

Rozlehlé pláně zkázy


Poslední svačina

Escalade

Den 4. Ať žije létání!

19. října 2013 v 19:21 | Neriah |  Peklo
Report z týdenního pobytu v Sainte-Enimie (Pekle)

Den 4. - Čtvrtek

Tohoto rána jsem měla možnost potvrdit AluStaiřina slova, jimiž popisovala úterní zážitek z Via Ferrata. Vážně skvělé! Sice jsem po celou dobu trvání první části, kdy jsme byli po dvojicích k sobě přivázaní, měla permanentní strach o svou partnerku, ale jinak bezvadné. Stejně jako u AluS* se podle mého dala označit za nejlepší úsek jízda do napnutém laně, místními nazývaná Tyrolien. Navíc kromě mě nikdo (včetně instruktora) nebyl schopen dojet až úplně na konec a museli ručkovat. Já jsem bravůrně překonala v plné rychlosti celou vzdálenost a s hlasitým nárazem přistála v obří žíněnce na skále čumákem napřed.

Doufala jsem, že AluStaire si Escalade, česky horolezectví, také skvěle užije, zvláště potom, jak ji bavilo lezení po kolmé stěně, ale už od prvního pohledu do její tváře po návratu do tábora, mi došlo, že se o bůhvíjakou zábavu nejednalo. Prý velká nuda, jen lezení nahoru a spouštění dolů pár metrů do výšky na jednom místě.

Na následující kurz orientace jsme se předem mentálně připravily a vybavily se větším množstvím tekutin. Nepomohlo to. Naše oblíbená Hvězda s buzolou a umisťování přenosných kontrolních razítek v běhu nás dokonale vyčerpalo a Francouzi začali padat jak zralé hrušky. Ta sletěla do křoví, toho bolely záda, jiná upadla na ruku tak, že s ní nemohla hýbat, a další zas dostala astmatický záchvat. Zkrátka to nevypadalo, že by byli zvyklí na takové pojetí sportovního vyžití. Avšak my se držely statečně i přes to, že nám opět neprávem strhli body.

Největší překvapení v programu týdne ovšem přišlo až večer. Cizí třída z jiné školy a města pořádala totiž cosi, čehož francouzský název zní 'BOOM'. V několika málo okamžicích nám došlo, co má tento pojem skutečně znamenat a rozhodly se dobrovolně účastnit i z důvodu, že bychom k tomu tak jako tak byly donuceny za účelem takzvané integrace. Po česku nás čekala...((pauza pro efekt))...diskotéka. Pokusily jsme se tedy zase vypadat jako lidi a vydali se do temna přestavené jídelny plné blikajících světýlek. Překvapivě jsme se s AluStaire celkem bavily a většina lidí tancovala, aniž by je někdo musel tahat na parket, jak se běžně stává u nás, tak jsme se také přidaly. Když ale odbila desátá hodina, v davu se objevil třídní učitel, řekl, že se jde spát a všichni se poslušně jako ovce sebrali a zamířili ke stanům. Jak je to, sakra, možné?!

Tyrolien

Sjezdové pomůcky


Speciální hairstyle na BOOM pro AluStaire made by Neriah

Den 3. Procházka po vodě

17. října 2013 v 12:00 | Neriah |  Peklo
Report z týdenního pobytu v Sainte-Enimie (Pekle)

Den 3. - Středa

Bylo to tu. Co jsme nejvíce očekávali, na co jsme se tolik těšili, do čeho jsme vkládali veškeré své naděje, konečně přišlo. Pod oblečení jsme si vzali plavky (já bermudy), obdržely vycpané vestičky, nemotorná pádla a... Hurá na kanoe! Ačkoli nám naši drazí splužáci zarputile tvrdili, že s pádly na rozdíl od nás už měli tu čest, po pár minutách na vodě jsme poznaly, jak to vypadá, když do lodí nasednou nemyslící Francouzi. Jinými slovy se, česky na sebe pokřikujíce, kapitán Neriah a háček AluStaire staly jedinou lodí, která se byla schopná plavit, aniž by se překlopila, vzpříčila na splavu nebo ustavičně narážela do kamenů a ostatních prazvláštně se pohybujících kanoí. Asi také proto jsme před vyplutím po proudu naštěstí nepříliš vodnaté slabé řeky, jenž nám byla důvěrně známa v podobě ranního chladu, museli pár desítek metrů pádlovat proti němu, což obnášelo i výstup z lodi a její přetažení přes jinak nepřekonatelný splávek. O to se z naší posádky nakonec postaral kapitán a nebylo to zadarmo.
Výčet škod:
oblečení mokré a studené až po prsa
poškrábané nohy
jediné botasky definitivně na odpis
O schopnostech zbytku třídy nás nevyvratitelně přesvědčily pravidelné společné zastávky každých 50 metrů. A mělo-li dojít na drobné peřeje nebo rychleji proudící vodu, vystoupili jsme vždy dokonce z lodí, a by nám tento fakt mohl být ve dvou větách oznámen. Ale i tak (přesto že se kapitán několikrát pořádně vymáchal) si posádka plavidla AN cestu volejem i peřejemi maximálně užila.

Zato následný program nám dokázal dokonale zkazit náladu. Původní plán zněl: Volné odpoledne v městečku; přeloženo do jazyka učitelského sboru: Osmi kilometrový pochod na přímém slunci vyprahlou pustinou s nedostatkem vody a poté teprve chvíle na vypuštění dravé zvěře do civilizace. Skutečně jsme, opět držíce mapu, byli zavezeni vysoko do hor, kde jsme si touto ''procházkou'' ukázali místní krajinu a na konci nám bylo oznámeno, že tuto trasu budeme ve čtvrtek a pátek běhat. Že nás to ale nadchlo! Abych ale o našich předrahých vyučujících nemýlila stále jen špatně, nutno říci, že do centra malebného města Ste Enimie jsme se přeci jen podívali a po tom, co jsme všichni společně prošli nepříliš rozlehlou historickou část obce, dostali jsme dokonce rozchod. Nic dalšího už sice k vidění nebylo, ovšem opravdová chvíle volna bez dozoru v zádech a tabulka čokolády rozhodně pomohly částečně vyléčit naše zranění na těle i duši. Avšak také za tento požitek jsme museli draze zaplatit a to pěším návratem do tábora.

Hurá na vodu!

Ďábelský průsmyk

Vyhlížení nadějí

Centrum velkoměsta Ste Enimie

Místní středověká architektura

Naprosté vyčerpání

AluStaire na konci cesty

Den 2. Skalní protest

17. října 2013 v 10:00 | Neriah |  Peklo
Report z týdenního pobytu v Sainte-Enimie (Pekle)
Den 2. - Úterý
Hovadská pravidla nastavená místním vzdělávacím systémem a učitelským sborem zapříčinila i to, že jsme byly s AluStaire na hlavní aktivity sportovního kurzu přiřazeny každá do úplně jiného družstva. Během rozdělování sice žádná z nás nenašla své místo ve skupině 'sportive', ale já jsem skončila u prostředního desetičlenného družstva a AluStaire se stala členem týmu těch ''méně zdatných'' jedinců. To prý abychom se lépe integrovali. Mě tedy dnes dopoledne čekalo hraní si na speleologa a AluStaire měla poznat význam tajemných slov Via Ferrata. Skupina nás speleologů-amatéru se tedy navlékla do slušivých kombinéz v barvách telletubbies a vyrazili jsme do skal. Musím přiznat, ačkoli jsem po celou dobu házela na učitelku kyselé ksichty jako protest proti mému oddělení od AluStaire, že lezení v uzoučkých chodbičkách a průrvách vápencového skalního masívu a ohlížení krápníků ze vzdálenosti sotva pěti centimetrů mě naplňovalo zvláštním typem štěstí jako prskavky o Vánocích. Zažili jsme i absolutní tmu. Pro mne to nebylo v jeskyni poprvé, ale zvuk jednotlivě padajících kapek vody v ozvěně obřího prostoru, kam jsme se dostali, byl dokonale uklidňující.

Po našem znovushledání s AluS* se pak o svém zážitku vyjádřila takto: ,, Zjistila jsem, co všechno zahrnuje pojem Via Ferrata a miluju to! Při lezení po téměř kolmé skále se jedna dívčina rozklepala a po zjištění, že se necháme spustit na nataženém laně, se další dokonce rozplakala. Ale na tuto část si trouflo jen pět nejstatečnějších a já ji shledávám tou nejlepší.''

Druhá 'seance' (jak se zde dělení části nazývalo) kurzu orientace dopadla hůře než ta první. Naprosto nesmyslně nám byly odečteny dva body. Navíc ráno jsme umírali šílenou zimou a teď, když už se slunce odvážilo přijít i sem do údolí, umírali jsme šíleným vedrem. AluStaire dokonce odložila mikinu, chodila jen v triku a dodržovala pitný režim. (pozn.red.: AluS* bez mikiny - to už je vážně síla)

Via Ferrata

Cesta k jídelně

Dne 1. Prozření

17. října 2013 v 8:00 | Neriah |  Peklo
Report z týdenního pobytu v Sainte-Enimie (Pekle)

Den 1. - Pondělí


Dnešního rána se u nás v rodině, tedy u Sandrine, vstávalo jako obvykle každé pondělí v 6.30. Následně mi bylo řečeno, že bych neměla chodit spát tak pozdě (skutečně jsem usínala až kolem třetí ráno, o tom však nikdo nevěděl), neboť následně se mi prý příliš nechce vstávat a trvá mi příprava déle. Zajímavé, že v sedm jsem již stála s taškami připravená před domem a ostatní se ještě dobrých deset minut zdržovali uvnitř. Nakonec jsme ale nastartovali, v St Flour vyložili Marie-Charlotte před školou a my dojeli k lyceu. Ovšem byli jsme tu o celou hodinu dříve a tak jsme se uklidili do budovy. Já jsem se, jak už začíná být zvykem, pustila do správy blogu a čekala, jestli AluStaire přijede zase jako poslední. A přijela, ale musím uznat, že tentokráte nehledě na pořadí dorazila včas. Potom už jsme se postupně nastrkali do autobusu a my byly rády, že i na nás v zavazadlovém prostoru zbylo místo, protože ostatní (i chlapci) vycestovali s obřími kufry, jaké by nám vystačily minimálně na měsíc. Samotná cesta doprovázená hlasitým rádiem, které při vjezdu mezi každé skály začalo strašlivě chrčet, proběhla vcelku bez potíží. Až těsně před Ste Enimie jsme potkali kamion plně naložený propan-butanovými láhvemi na velmi úzké silnici. Fascinující scenérie.

To, čeho jsme se děsily nejvíce, byla málo pravděpodobná možnost spát ve stanech. Když jsme vjeli do tábora, pravděpodobnost této varianty vzrostla na 100%. Ubytovali nás v osmimístných zelených příbytcích z plachtoviny. Luxus jako elektřina se tu samozřejmě nevedl, ale pod dalších dvou dnech nám dokonce bylo spraveno osvětlení. Tento stan jsme sdílely ještě s pěti největšími trubkami z naší třídy. Společné sprchy a toalety se nalézaly o pár set metrů dále do kopce a přímo vedle nás protékala místní řeka. Ráno bude zima, ještěže máme k dispozici pěkné kousavé deky s čísly jako v koncentračním táboře. Ale i přes všechny na nás tady jistě čekající strasti, musím konstatovat, že tu velice dobře vaří.

Při čtení programu týdne ještě, než jsme sem jely, přišly na nás obavy z jedné z aktivit prováděných zde-Kurzu orientace. Načež jsme prohlásily: ,,V pondělí se AluStaire ztratí a v pátek ji budeme hledat.'' Naše představy o činnosti s tímto názvem nebyly úplně přesné, ale strach byl na místě. Nejdříve jsme se rozdělili do týmů po třech . Dle předpokladů jsme s AluS* zůstaly opět dvě poslední, ale naštěstí se k nám přidala dívka jménem Andrea, která se později prokázala jako naprosto neschopná, ale pro tento okamžik jsme byly zachráněny. Poté jsme všichni společně s mapou v ruce prošli většinu areálu, netušíce, co bude následovat. Z výkladu pravidel naší další aktivity jsme pochopily její název-Hvězda. Něco, co se tak pěkně jmenuje, nemůže být přeci špatné. Omyl! Úkolem bylo běhat v nesnesitelném horku od výchozího stanoviště ke kontrolním bodům rozmístěným v terénu a zase zpět za pomoci nepříliš kvalitní mapy, jejíž jsem se stala jediným schopným držitelem. Nikdo další nevlastnil nic jako orientační smysl. Druhá fáze zahrnovala sice oběhnutí celého areálu s účelem posbírat co největší počet značek z kontrolních stanovišť, ale přeci jen se zdála mírnější. Učitelé zřejmě předem počítali s naším smrtelným vyčerpáním a tak jsme o krátké přestávce mezi oběma částmi dostali příděl buchty a kousek tureckého medu. Také mi v tomto mezičase proti mé vůli byla ošetřena ruka. Zvládla jsem totiž při zdolávání jedné z mých 'bezpečných', zbytkem týmu velmi 'oblíbených' zkratek, která v tomto případě představovala slezení takové menší skály, spadnout na celkem ostrý kámen a následně i na hlavu. Jejda... :D Naštěstí to odneslo jen rozseknuté zápěstí. Alespoň mám hned za začátku tohoto pobytu nějaké ''válečné zranění''.


Poslední příchozí

'Vysněné' příbytky

Vítejte v chlévě!

Plán akcí

Sváča

Válečné zranění (Vím, že je to značně nechutné, ale chtěly jsme se s vámi podělit.)

Montpellier

16. října 2013 v 16:30 | AluStaire |  Deníček de France
Redakce prožívala chvíli dilema, zda-li tento článek zařadit mezi výlety nebo ho přidat v Deníčku, ale nakonec bylo pro rozsah, nedostatek fotek a vůbec rozhodnuto ve prospěch Deníčku.

21. září
Dvě a půl hodiny cesty za sebou a já viděla na směrovce nápis Barcelone, upřímně mě to trochu vyděsilo. Přejely jsme i placený Viaduc de Millau, nádherná stavba. Jako správný turista jsem fotila okolí, které jsme míjely, rovnou z auta. Obávám se, že tyto fotky stojí za houby. (Redakce uznala za vhodné je vůbec nepřidávat.)

Usoudila jsem, že jsme dost na jihu, počasí bylo krásné a teplé, v 20:15 se teplota pohybovala okolo 22º Celsia.

Když jsme konečně dojely, přivítal nás velký vlezlý pes a jeho majitel. Vzrostlý muž dosti snědé pleti s protézou místo dolní části pravé nohy, s dredy ve vlasech, kouřící trávu. V náručí držel malou holčičku. Postupně se začal objevovat zbytek rodiny, nejprve nejstarší dcera Vanille, poté maminka a nakonec mladší dcera a syn. K obědu nám nabídli salát a brambory. Velice výživné. Také jsme se dozvěděly, že tatínek přešel na vegetariána a jak mu to změnilo život.
Po jídle - okolo čtvrté hodiny - vzala babička Colette svá vnoučata do města Montpellier. Od té chvíle se mi všichni tři líbili víc na fotkách. Haranti nevychovaní a rozmazlení, jinak se opravdu vyjádřit nemůžu. Hlavní náplní bylo ukázat mi město a najít místo, kde by paní Colette byli schopni okopírovat nějaké dokumenty pro Vanille. Zkusili jsme projít obrovským obchoďákem, já se nacházela v sedmém nebi. Je to krásné město se spoustou úzkých historických uliček plných obchodů s oblečením, kosmetikou, botami, kabelkami, ale nejvíc jsem trpěla v čtyřpatrovém obchodě s knihami a výtvarnými potřebami. V posledním patře se nacházel přístroj na kopírování, mezi přáteli znám jako kopírka. Nadpis tohoto poschodí "Manga et Cinema". Ještě, že tam nebyla Neriah, určitě by utratila kapesné celé své rodiny. Odtud jsem si však i já jednu knížku odnesla. Prodavač ze mě musel mít radost, přijít dvakrát a zeptat se na tu samou věc, ještě se špatným přízvukem.

Zhlédly jsme i pár představení na ulici: chlápka hrajícího na nádobí, jiného malujícího spreji a špatného kouzelníka. Řekněme, že byl pomalý a průhledný.

Atmosféru narušily až děti tím, že chtěli zmrzlinu. Prolezli jsme tedy znovu velkou část města a hledali nějakou levnější než 3€. Neuspěli jsme, Vanille se naštvala a že tedy chce palačinku. Ale palačinka stála dvě eura a když ji babička poučovala, proč ji to nekoupí, tak si řekla o peníze takovým způsobem, že se na mě i Colette obrátila. Tohle bych si ke své babičce dovolit nemohla, moje babička je charakteru prudkého. Upřímně, obávám se, že po takovém výstupu bych přišla o všechny své zuby. Situaci nakonec vyřešila ledová tříšť, kterou si objednala i Vanille, ale znechuceně, před zraky babičky, ji vrazila svému bratrovi.

Navštívili jsme i placené toalety, vzhledem připomínající šatny "Holywoodských stars", za které jsme však nic neplatili. Věřím, že tento ráj nehlídaly kamery.

22. září
Další den jsem se probudila brzy z rána, tak jsem zkoušela překládat, ale za dvě hodiny to člověka omrzí. Naštěstí se dům už začal pomalu probouzet. Jelikož se tu pečivo k snídani nevede, tak jsem jeli já, Colette a děti Atilia a Malkolm nějaké koupit. Hodný bratříček si vzpomněl i na svou druhou sestru, která ještě chrápala a požádal babičku o peníze, aby jí také něco koupil. Ta mu je bez váhání vydala, jaké to od něj krásné gesto. Vše by probíhalo bez problémů, kdyby zase nepřišla scéna se sezením vedle řidiče. Malkolm se tam nasáčkoval, a když mu Colette vysvětlovala, že v předu sedí nejstarší, sebral se a šel domů pěšky. Ve zdraví se vrátil a pochlubil se, že už snídal za peníze, které mu od Colette zbyly. Symbolicky po ní hodil padesát centů, které neutratil. Takovouhle situaci si u nás neumím představit.

Prošli jsme se po okolí, podívali se na koníky. Naobědvali jsme se a poté už jsem se nestačila divit, jak otec dokáže ignorovat své děti. Malkolm cvičil na kytaru, on si pustil na svém MacBook Pro film, pak si ho tedy naštvaně zapnul do sluchátek. Když kluk přestal hrát, bylo mu úplně jedno, že jsem seděla vedle a četla si a naproti se Colette pokoušela usnout. Vytáhl sluchadla a koukal si na film puštěný neskutečně nahlas.

Odpoledne jsme prolezli historickou částí města a nové výstavby. Navrátili jsme se v půl šesté, přijela další návštěva a přivezla poslední dcerušku Anais. S tou jsem si moc nepopovídala, něco mi říkala, ale vůbec jsem jí nerozuměla. Teď už jsme konečně mohly odjet, to už bylo půl osmé.


Právě vyhlížím směrovky, koukám na hvězdy a učím Colette slova jako Slunce nebo Měsíc, a konečně u toho posloucháme normální hudební stanici.






Konec týdne a ,,Já balím!''

16. října 2013 v 8:00 | AluStaire |  Deníček de France
19.září
Dvouhodinovka francouzštiny, děsivý toť začátek dne. Probírali jsme se hodinami již dávno minulými. Nestalo se však, že by někdo z Francouzů něco uměl. Nejvíc se hlásí Kubík. Až to i učitele přestává bavit. Vyděsilo mě, že si dnes učitelka vybírala i od nás domácí úkol. Snad jsem si dala dostatečně záležet. Následné dvě hodiny matematiky, kdy jsme spočítali celé čtyři příklady, mě opravdu moc bavily. Byla jsem i pochválena, jak správně jsem jeden z nich vyřešila. Velice mě potěšil i dnešní oběd, kdy jsme zásluhou nové Češky obdržely kus bábovky navíc. To opravdu nemělo chybičku. Po jídle nás, čtyři Čechy, nahnali na dvorek před školou. Jako filmové hvězdy jsme absolvovali rozhovor pro nějaký francouzský tisk. Docela trapas, Kubík si pěkně pokecal, třikrát se nechal vyfotit - ta naše nádhera - a na ostatní už moc času a prostoru nezbylo. Tímto jsme přišli o kus hodiny fyziky, která se stejně zvrhla v neřízený debatní kroužek. Poslední dnešní hodinu s angličtinou-neangličtinou jsme si taky užili. Dávali jsme dohromady "falešné kamarády", vůbec nic jsem nevěděla. Slovíčka z angličtiny do francouzštiny rovnou ještě nedávám, na to mi ještě nechte čas. Problém vězí ale rozhodně za francouzštinou.

Po příjezdu do učební místnosti jsme zjistili, že se zde nachází plno lidu, tak jsme se prostě posadily mezi regály s knížkami. Zkoušely jsme přeložit bajku Opice a Leopard, kterou jsme zabývali na hodině jazyka, ale překladač na nás plival nesmysly. Opět po večeři došlo na vězeňskou procházku po hřišti. Tentokrát však v její zkrácené verzi do 19:40.

Bagáž na adaptační kurz se nachází ve fázi velmi vážných příprav. A:"To abys vstala ve čtyři." N:"Stačí v šest, ale musím se donutit vylézt postele a nedělat příliš velký rámus. ... Kašlu na to, ať mě klidně slyší, já to musim zabalit!"

20.září
Už je šest hodin, přesněji 6:08 a já neslyším žádný pohyb. Že by Neriah balila tak potichu? Nebo ještě spí? Počkat! 6:10-slyšela jsem budík a zvuk charakteristický pro místní postele. Aha.

"Collectivité, respecte!" Ozvalo se za mým závěsem. Kde to jsme? Zní to jak pokřiky na volební agitaci. A snad mi ta Levandulová velryba (*přezdívka pro 2. hlídačku na intru) nemůže nakázat, že se mám jít osprchovat, ne? Tenhle rádoby sytém je postavený na hlavu.

Na hodinu SVT jsme přišli pozdě, jak jinak. My nabalené věcmi k rodině a na sportovní "výlet" a ještě jdeme pozdě! Ale na další hodině, přezdívám ji aplikovaná fyzika, jsme zaválely takovou novinou jako je Pythagorova věta! Jinak náplní celé hodiny bylo pokusit se v počítačovém programu nasimulovat hod kamenem skrz okno na stůl. Jedna z velkých překážek se naskytla hned na začátku a to nakreslit celé různě dlouhé čtyři čáry. Tuto krizi jsme naštěstí po česku úspěšně překonali.

Test ze skorohistorie bych už raději neopakovala, ono se špatně odpovídá na otázky, kterým nerozumíte. A při PFEG jsme se dozvěděly, že jsme my s Neriah pro francouzskou ekonomiku zbytek světa. Učitel si myslí, že je vtipný. Někdy mu to nevyjde. Minulou hodinu si na nás vytáhl železnou tyč a tvrdil, že je to učební pomůcka. Dneska zjistil, že umí česky. (Řekl nějaké francouzské slovo, zeptal se nás, jestli víme, co znamená a my odpověděly, že v češtině zní v podstatě stejně. Odvodil a prohlásil: ,,Je parle tchéque!''-Mluvím česky!)