Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Montpellier

16. října 2013 v 16:30 | AluStaire |  Deníček de France
Redakce prožívala chvíli dilema, zda-li tento článek zařadit mezi výlety nebo ho přidat v Deníčku, ale nakonec bylo pro rozsah, nedostatek fotek a vůbec rozhodnuto ve prospěch Deníčku.

21. září
Dvě a půl hodiny cesty za sebou a já viděla na směrovce nápis Barcelone, upřímně mě to trochu vyděsilo. Přejely jsme i placený Viaduc de Millau, nádherná stavba. Jako správný turista jsem fotila okolí, které jsme míjely, rovnou z auta. Obávám se, že tyto fotky stojí za houby. (Redakce uznala za vhodné je vůbec nepřidávat.)

Usoudila jsem, že jsme dost na jihu, počasí bylo krásné a teplé, v 20:15 se teplota pohybovala okolo 22º Celsia.

Když jsme konečně dojely, přivítal nás velký vlezlý pes a jeho majitel. Vzrostlý muž dosti snědé pleti s protézou místo dolní části pravé nohy, s dredy ve vlasech, kouřící trávu. V náručí držel malou holčičku. Postupně se začal objevovat zbytek rodiny, nejprve nejstarší dcera Vanille, poté maminka a nakonec mladší dcera a syn. K obědu nám nabídli salát a brambory. Velice výživné. Také jsme se dozvěděly, že tatínek přešel na vegetariána a jak mu to změnilo život.
Po jídle - okolo čtvrté hodiny - vzala babička Colette svá vnoučata do města Montpellier. Od té chvíle se mi všichni tři líbili víc na fotkách. Haranti nevychovaní a rozmazlení, jinak se opravdu vyjádřit nemůžu. Hlavní náplní bylo ukázat mi město a najít místo, kde by paní Colette byli schopni okopírovat nějaké dokumenty pro Vanille. Zkusili jsme projít obrovským obchoďákem, já se nacházela v sedmém nebi. Je to krásné město se spoustou úzkých historických uliček plných obchodů s oblečením, kosmetikou, botami, kabelkami, ale nejvíc jsem trpěla v čtyřpatrovém obchodě s knihami a výtvarnými potřebami. V posledním patře se nacházel přístroj na kopírování, mezi přáteli znám jako kopírka. Nadpis tohoto poschodí "Manga et Cinema". Ještě, že tam nebyla Neriah, určitě by utratila kapesné celé své rodiny. Odtud jsem si však i já jednu knížku odnesla. Prodavač ze mě musel mít radost, přijít dvakrát a zeptat se na tu samou věc, ještě se špatným přízvukem.

Zhlédly jsme i pár představení na ulici: chlápka hrajícího na nádobí, jiného malujícího spreji a špatného kouzelníka. Řekněme, že byl pomalý a průhledný.

Atmosféru narušily až děti tím, že chtěli zmrzlinu. Prolezli jsme tedy znovu velkou část města a hledali nějakou levnější než 3€. Neuspěli jsme, Vanille se naštvala a že tedy chce palačinku. Ale palačinka stála dvě eura a když ji babička poučovala, proč ji to nekoupí, tak si řekla o peníze takovým způsobem, že se na mě i Colette obrátila. Tohle bych si ke své babičce dovolit nemohla, moje babička je charakteru prudkého. Upřímně, obávám se, že po takovém výstupu bych přišla o všechny své zuby. Situaci nakonec vyřešila ledová tříšť, kterou si objednala i Vanille, ale znechuceně, před zraky babičky, ji vrazila svému bratrovi.

Navštívili jsme i placené toalety, vzhledem připomínající šatny "Holywoodských stars", za které jsme však nic neplatili. Věřím, že tento ráj nehlídaly kamery.

22. září
Další den jsem se probudila brzy z rána, tak jsem zkoušela překládat, ale za dvě hodiny to člověka omrzí. Naštěstí se dům už začal pomalu probouzet. Jelikož se tu pečivo k snídani nevede, tak jsem jeli já, Colette a děti Atilia a Malkolm nějaké koupit. Hodný bratříček si vzpomněl i na svou druhou sestru, která ještě chrápala a požádal babičku o peníze, aby jí také něco koupil. Ta mu je bez váhání vydala, jaké to od něj krásné gesto. Vše by probíhalo bez problémů, kdyby zase nepřišla scéna se sezením vedle řidiče. Malkolm se tam nasáčkoval, a když mu Colette vysvětlovala, že v předu sedí nejstarší, sebral se a šel domů pěšky. Ve zdraví se vrátil a pochlubil se, že už snídal za peníze, které mu od Colette zbyly. Symbolicky po ní hodil padesát centů, které neutratil. Takovouhle situaci si u nás neumím představit.

Prošli jsme se po okolí, podívali se na koníky. Naobědvali jsme se a poté už jsem se nestačila divit, jak otec dokáže ignorovat své děti. Malkolm cvičil na kytaru, on si pustil na svém MacBook Pro film, pak si ho tedy naštvaně zapnul do sluchátek. Když kluk přestal hrát, bylo mu úplně jedno, že jsem seděla vedle a četla si a naproti se Colette pokoušela usnout. Vytáhl sluchadla a koukal si na film puštěný neskutečně nahlas.

Odpoledne jsme prolezli historickou částí města a nové výstavby. Navrátili jsme se v půl šesté, přijela další návštěva a přivezla poslední dcerušku Anais. S tou jsem si moc nepopovídala, něco mi říkala, ale vůbec jsem jí nerozuměla. Teď už jsme konečně mohly odjet, to už bylo půl osmé.


Právě vyhlížím směrovky, koukám na hvězdy a učím Colette slova jako Slunce nebo Měsíc, a konečně u toho posloucháme normální hudební stanici.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama