Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Opravdový den ve škole

11. října 2013 v 13:05 | AluStaire |  Deníček de France
5.září
Dnes jsme zažili pravý školní den, dvouhodinovka francouzštiny a matematiky. Teď čekáme na oběd, neboť jedí mrňata a nikoho nezajímá, že nám dopolední vyučování skončilo před půl hodinou a my máme hlad. Pauza na oběd je nepřiměřeně dlouhá a volná hodina odpoledne taky. Úroveň angličtiny je zde dosti mizerná. "Ty mluvíš taky anglicky? Ona mluví francouzsky i anglicky!" A to jsem, prosím, pronesla pouhé tři věty. Absolvovali jsme i místní pozdrav od spolužáků-polibek na líčko. Uááá.

Čekání na autobus se poněkud protáhlo na 48 minut. Stravování v internátní jídelně mně dnes také trošku vyděsilo. Je totiž tak zdravé, že si můžeme v pátek dovolit hambáč s hranolkami. Naštěstí Neriah je, co se jídla týče, celkem zásobená a večer prohrešek místní stravovny napravíme. Už teď se těším na polévku z pytlíku, do které si budu moci namočit kousek chleba. Radost z obyčejných věcí je krásná.

6.září
Ve chvíli, kdy jsem začala vážně uvažovat o zrušení mého "Carnet do voyage", protože jsem pomalu přecházela do stereotypu, se situace opět neočekávaně změnila. Z mně neznámého důvodu se nám na intru změnila stráž, proto jsme šly spát až v deset!!! K snídani přibyl croissante a autobus přijel s pětiminutovou rezervou.

Ale ve škole jsem dnes měla "krizovku". Charakterizovala bych to jako pocit, že Francouzi mluví čínsky a vy jim vůbec nerozumíte. Pro upřesnění: hodiny aplikované chemie (MPS), fyzika a něco jako ZSV u nás na gymnáziu. Moje slovní zásoba zřejmě potřebuje drobnější aktualizaci. Na laborkách nastala situace, kdy jsem já nerozuměla zadání z důvodu jazykové bariéry a francouzští spolužáci nerozuměli také, z důvodů však zcela jiných. Docela mně bavila naše poslední hodina (PFEG), kdy k nám, Češkám, byl třídní profesor hodný a shovívavý. Občas nám i něco přivysvětlil.

Po škole jsem čekala na Colette před vchodem do školy. Jenže od letošního roku jsou vchody dva a my se samozřejmě nedomluvily přesně. Stojím si zde, před jedním z nich a čekám, nikde nikdo. Po deseti, možná patnácti minutách příbíhá náš třídní a vypadá poněkud ustaraně. Nakonec z něj vypadlo, že, pokud tu čekám na svou rodinu, paní, která mě hledá, je uvnitř. Tak mě, trošku nechápající, zavedl zpátky do školy. A aby toho nebylo pro dnešek málo, paní Colette mě vzala na rozlučkovou párty své bývalé kolegyně. Takového dobrého jídla tam bylo! Kdo pak potřebuje večeřet, že?

Uvidíme, zda mě už nepřestane bavit psát tento deník, kterýžto já honosně nazývám svým Carnet de Voyage!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama