Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Říjnové víkendy s Neriah a Drama podivné společnosti

18. listopadu 2013 v 20:08 | Neriah |  Deníček de France
Víkend 5.

Pátek 4. října

,,Co si dnes vezmu na sebe? Hmm... A já bych si zrovna oblékla košili! A kravatu k tomu.''

Ťuk, ťuk.

,,Můžu jít dovni...''

,,Hoj! AluStaire, jakou si mám vzít kravatu?'' vyhrkla jsem na ni, jen co se objevila za závěsem.

,,Ehm... tu černou.''

,,Černá košile a černá kravata? Budu vypadat jak pohřební ústav. Cheché.''
Ještěže jsem pod tím měla alespoň bílé tílko. Ale díkybohu, že jsem si onu košili s polorozvázanou kravatou vzala. Poté, co si mě Sandrin s dívkami na konci vyučování vyzvedla, jsme totiž šly na večeři ještě s nějakou starou rodinnou přítelkyní. Nejdříve jsme se ovšem stavily doma se upravit. Všichni vytáhli ze skříní to nejlepší, co našli, nalíčili se, rozmanitě učesali, jen já tam postávala v plandavých kalhotách s culíkem, který přežil tělocvik. Jakž takž mě alespoň zachránil právě černý vršek. Po více jak hodině příprav jsme konečně nasedli do auta a jeli povečeřet s velmi milou a přátelskou mladou paní. Vzala nás do restaurace, kde se podávala pouze pizza a především místní speciality, z nichž nejvyhlášenější je známa jako Truffade. Tu jsem si také hned objednala. Zanedlouho přede mnou ležel talíř, kde salátu a plátku šunky z okolí vévodila hora zapečených brambor se spoustou sýra. Ano, tento dvousložkový pokrm nese jméno Truffade. A nikdy byste nevěřili, jak je vynikající! Porce to byla jak pro tři dělníky, ani sníst jsem ji nemohla, ale když přišla řeč na dezert, žaludek reagoval slovy: ,,Já si místo najdu.'' Neodolala jsem tedy své úchylce na karamel a skvělou večeři jsem zakončila kopečkem vanilkové, karamelové a jakési likérové zmrzliny se šlehačkou, tekoucí čokoládou a karamelem a karamelovými kousky pod společným názvem Crème brûlée.

Domů jsme přijeli až hodnou chvíli po jedenácté a já byla ráda, když jsem padla do postele a po tom vyčerpávajícím týdnu spokojeně usnula.

Sobota 5. října

Sobotního rána jsem byla vskutku překvapena, že ani po napsání úkolů a klasické dopolední nudě jsme se nevydali vstříc supermarketu. Pokračovali jsme v konstruktivním flákání se. Až v pozdních večerních hodinách jsme se rozhodli vybít energii, kterou jsme přes celý den nakumulovali. Uspořádali jsme soukromou domácí diskotéku zpočívající v tanci kolem kuchyňského stolu a Marine a Marie-Charlotte.

Neděle 6. října

Opět jsem si dokázala, že ze sprintera vytrvalostního běžce neuděláte. A při faktu, že mé vyčerpání z poslední školního týdne dosáhlo maxima, můj výkon stál opravdu za velké houby. Stejně zářivý výsledek ukázala Marie-Charlotte, když objevila malou kytarku a rozhodla, že ji na ni naučím hrát. Řekněme, že to bylo mírně náročné, ale po 2 a půl hodinách jsem ji naučila 1 akord. Toť vše. I zbytek dne jsem strávila s Marie-Charlotte, vytáhly jsme za skříní různé tvořivé hry a zkoušely něco vyrobit. Možná by bylo bývalo lépe, kdybychom se ničeho nedotýkaly...Nejprve jsme se pustili do penálu z papíru. Raději jsme to po zničení pár potisků vzdaly a nechaly to na později. Další přišly na řadu svíčky. Problém v podobě tavení vosku se dostavil brzy, ale zvládly jsme ho zažehnat ponořením misky do hrnce s vařicí vodou. Naneštěstí tato miska byla z plastu a za nějakou chvíli se zvládlo držedlo k hrnci pevně přitavit. Škody jsme zamaskovaly a z tekutého vosku něco odlily a vrhly se na další krabici s ničícími nástroji. Jako poslední jsme zvolili výrobu domácích mýdel. K mému úžasu se to stalo jedinou činností, při které jsme víceméně nic nezničily. Tedy když nepočítám ručník, flek na ubruse a toxickou misku. Utvořily jsme dokonce pár krásných mýdélek, které jsem později odvezla domů sestřičce.

Víkend 6.

11.-13. října

V pátek po velké přestávce jsme se dle rozvrhu přesunuli do tělocvičny, převlékli do sportovních úborů a psychicky se přichystali na další trénink voleybalu. Avšak já a Alustaire jsme byly ve dveřích šatny zastaveny naproti jdoucí učitelkou. Oznámila nám chraptíce, že ji bolí v krku a tak musí mluvit potichu, kdybychom jí tedy něco nerozumněly, máme se jí zeptat. Tím jsme doufaly, že cela historka skončí, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Spustila na nás jako na pohromu a zkázu světa, že Marine vedle roní slzy, neboť jsme se jí prý posmívaly, a ne jednou. Z našich pohledů mohla vyčíst, že absolutně netušíme, o čem mluví. Nevyčetla. Podívaly jsme se s AluStaire udiveně jedna na druhou a zůstaly nevěřícně zírat. Lámanou francouzštinou, v jejíž cestě teď stálo hlavně překvapení a podivný strach, co se bude dít, snažila jsem se vypovědět, že jde o naprostý nesmysl. Nic takového jsme neudělaly. Rozhovor či spíše promluva do duše pro nás příliš dobře neprobíhala a o chvíli později se k ní přidala i sama ''oběť" našeho strašlivého pčínání se zarudlýma očima. Nějak jsme jí tedy vysvětlily, že cokoli si myslí, že jsme jí provedly, jen špatně pochopila a v podstatě se i nějak omluvily. Ale že by se mi po tomhle výstupu chtělo na víkend trávený s ní, to se opravdu říci nedá.

Toho odpoledne začalo silně pršet a už nepřestalo. Počasí si asi vzalo do hlavy, že podpoří pochmurnou atmosféru, která také nehodlala opustit prostor. V sobotu v obchdě nebylo co na práci a Marine se pokaždé, když jsem s ní chtěla mluvit, odklidila raději z místnosti. Ve stejném opovrhování pokračovala v neděli, kdy jsme se obdobným nic bavili doma. Párkrát v průběhu tohoto víkendu mě potkaly, zpravidla večerní, hovory s někým z dospělých, z nich jediné, co jsem dokázala vyčíst, znamenalo převratné kroky v mé existenci zde. Pochopila jsem něco ve smyslu, že takovýmto způsobem to dále nejde, v pondělí čeká setkání v ředitelně a mohlo by se stát, že změním hostitelskou rodinu. Stále jsem tomu sice vůbec nerozumněla, ale viděla jsem jasně, že dojde-li na nejhorší variantu, nárvat domů se sklouněnou hlavou mě nemine. A čím více se blížilo pondělí, tím větší úzkost mě pohlcovala.

Pondělí 14. října a úterý 15. října

Starými rozvrzanými dveřmi školy jsem dnešního rána neprošla sama. V zádech mi stála nejen Marine, ale i Sandrine. Poslaly mě do třídy, že budu později předvolána. Srdce mi bušilo, nervy na pochodu. Avšak nic se nestalo, nikdo pro mě nepřišel. Zato AluS* zničehonic zmizela z jedné z hodin. Vypařila se jako pára nad hrncem a, když jsem se o přestávce začala vyptávat, vyšlo najevo, že ji předvedli k výslechu ohledně pátečních záležitostí. Jinými slovy proběhlo jednání s mojí rodinou, s AluStaire a dokonce i s její paní domácí, která se k tomu za jistých okolností připletla, ale koho k tomu nezavolali, ačkoli se to právě jeho týkalo, jsem byla já. Podivný systém...

Pondělí přešlo v úterý jako kdyby se nic nedělo. Svět se točil dál a my seděli jak pecky na španělštině. A tehdy se neočekávaně začaly věci hýbat. Za prosklenými žlutými dveřmi učebny se zjevil náš třídní učitel a vyžádal si mě na slovíčko. Nepříliš obsáhlý rozhovor s předem rozhodnutým výsledkem, u nějž asistovala i zlá tělocvikářka, netrval dlouho a na povrch vyplavaly změny, jaké zamíchaly kartami budoucí hry nadmíru.

Skutečně došlo na variantu, kdy se mě, velmi jemně řečeno, současná rodina vzdala. A co víc, s hlavním členem možné nové jsem se měla setkat hned po obědě. To mi tak scházelo, žaludek na vodě z pokrmu ve školní jídelně a ještě se do toho stresovat.

Po poledním jsme s AluS* posedávaly ve výklenku okna vstupní haly a asi víc než zimou jsem se třásla nervozitou. Několikrát kolem prošel náš třídní a evidentně mě hledat, ovšem nejspíš si zapomněl brýle, protože stál přímo naproti mně a nevšiml si. Do haly vstoupila černovlasá žena, která následně zašla do dveří knihovny. Učitel objevil, že ho celou dobu vlastně pozoruji a poslal mě do stejné místnosti.

Seděli jsme na opačných stranách stolu, prohodili pár vět a získala jsem informaci, že se rozhodnou, zdali si mě vezmou. Tak proběhlo mé první setkání s Dominique, mojí budoucí náhradní mamkou. Kdo ví, jak to bude? Uvidíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama