Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Únor 2014

Podivnosti

28. února 2014 v 18:37 | AluStaire |  Deníček de France

9. února
Dopoledne, mám dojem, že jsem nic závratného nevymýšlela. U snídaně jsme se s Colette bavily o očkování a o tom, jak její syn tvrdí, že je to zbytečné a že ona s tím souhlasí. S hledáním domova však nijak nepokročil. Jen jsem slyšela Colette, jak se s ním po telefonu hádá.

Po jídle, opět opožděně, jsme se vydaly na návštěvu dámy, jež jsme potkaly minulý týden na koncertě. Vlastní krásný domek plný koček, zde žije současně se svým přítelem a bývalým mužem, který vyučuje malování. Je povahy opravdu zvláštní. Hostitelka nám upekla pomerančový koláč, mně chutnalo pouze těsto, zbytek stál za houby. Hlavně, že několikrát zdůraznila, že se jedná o bio pomeranče z bio obchodu. A pán ho jedl na talíři položeném na svém Apple notebooku. Nejprve, že si vezme malý kousek, poté si ukrojil další a nakonec postupně a nenápadně, během hovoru s Colette, spořádal tři.

Téma konverzace nebylo příliž náročné, povídali si hlavně o zahradničení a plení. Colette se náhodou dozvěděla, že se k takovýmto pracím dostávám i doma, takže hned, jak se zlepší počas, můžeme začít s rekultivací džungle před naším domem.

Odjely jsme poměrně pozdě, doma jsme s Colette konečně prohlédly fotky, o které už mě žádala několikrát. A také jsem jí ukazovala, jak se zachází s jejím novým mobilem. Internet snad přijde brzy.

Colette, pořadatelka

23. února 2014 v 19:16 | AluStaire |  Deníček de France
7. února
Dopoledne jsme přežili, naobědvali se - barevné těstoviny s rybou, která jako součást omáčky obsahovala chobotničky. Po obědě jsem se šla projít, protože počasí k tomu úplně vyzívalo. Cestou zpátky do školy jsem v prosklených dveřích viděla plakát na film, na kterém jsme byli s intrem v úterý. Trošku jsem si popovídala s jemně vykolejenou zaměstnankyní a nakonec mi ho ze dveří sundala.
Odpoledne po škole mě Colette vyzvedla a rychle jsme pádily domů, protože se dnes měla konat žrací párty u nás doma a Colette chtěla připravit nějaký dort. Většinu práce jsem sice provedla já, ale dort se povedl, pokud nepočítám to, že ho Colette na poslední chvíli spálila v troubě. Večer, když se všichni sešli, přineslo se spoustu jídla, a tak se jedlo. Poté jsme si vyslechli přednášku Neri♦iny náhradní babičky, pak přišla řada na dorty, i náš spálený se snědl, a následovalo další povídání, tentokrát její 'sestry' Aurélie. Musím uznat, že bylo veselo a společnost se rozpustila po půl jedenácté.

8. února
Dneska jsem musela vstát brzy,protože jsme se s Kačkou domluvily, že půjdeme plavat a že se necháme zapsat do plaveckého klubu. Zjistila jsem, že jsem nula, ale i nula může chodit plavat, trenér mi nabídl jiný termín. Tak ještě uvidím.
Po plavání jsme odvezly Kačku a skočily na nákupy. Po obědě Colette volal její syn z Montpellier. Už delší dobu vím, že se budou před prázdninami stěhovat. První myšlenka byla, že se přesunou sem, do Saint-Flour. Poté si to chlapec rozmyslel, a chtěl do Bordeaux, místa, kde vyrůstal. Jenže dnešní hovor byl o tom, že jeho žena ani děti nechtějí do Bordeaux, nýbrž sem. A tak hledá na internetu dům k pronajmutí a k tomu samému nutí i Colette. Jenže ta nemá internet. A co ona neudělá? V počasí dokonalému k depresi mě nechá samotnou doma a jede do města shánět internet.
Když se vrátila a přinesla i něco dobrého - čokoládovou sušenku, tu jsem zajedla chlebem s kouskem Cantalu a cherry rajčátky. Také jsem se dozvěděla, že opravdu šla shánět internet, musí změnit číslo na pevné lince, z čehož je trochu nervní, a koupila si i mobil. Poté zašla za dvěma různými bytovými agenty, zeptat se na domek v okolí pro syna Rémiho a jeho početnou rodinku.

Jednoduše fajn

21. února 2014 v 16:15 | AluStaire |  Deníček de France
5. února
Konečně jsem se odhodlala změnit mou dopolední sportovní aktivitu - zkusila jsem aerobik. Musím se přiznat, že zatím mě to baví, ale mám pocit, že mi to vůbec nejde. Přetrpěla jsem ještě dějepis a matiku a hurá na autobus. Dneska mě opustila Kačka (soutěž v plavání) i Neri♦, a tak jsem si musela poradit sama. A asi jsem za to dneska byla i ráda. Počasí se naprosto zbláznilo, nejdřív sněží a fouká vítr, do půl hodiny mraky zmizí a svítí sluníčko? Obchodní zónu jsem si prolezla, prošla se i po městě a nakonec, jako obvykle, skončila ve studijní místnosti.

6. února
Dneska nás překvapila učitelka matematiky s písemkou, tu bych označila za nepovedenou - ze strany učitelky. Test byl zaškrtávací, možnosti po čtyřech, vždy jedna z nich správná. Ale většinou se to dalo poznat už od prvního pohledu. A ona si navíc papír se správnými výsledky nosí po třídě.


Ve škole už se nic zajímavého nestalo. Až večer po studování, v jídelně. Stoly někdo srazil dohromady, u pultu jsme dostali jen talíř s třemi druhy šunky. Na stolech jsme našli poležené přístroje na roztavování sýra a připravené vařené brambory ve slupce, salát a hromady sýra. Ohřívací zařízení nejdřív projevovala mírný odpor, poté se však podařilo některé z nich rozchodit. Všechen sýr zmizel a nakonec jsme dostali i dezert, výtečný borůvkový koláč.

To snad nemyslíš vážně?!

20. února 2014 v 15:03 | AluStaire |  Deníček de France
3. února
Opět ráno mrzlo, opět nám auto zatohlo, opět jsem musela přelézat řadící páku a ruční brzdu, abych se mohla nechat odvézt ráno do školy. a opět jsem dorazila jako poslední, až po učitelce. Ta z toho naopak tragédii nedělá, řekla bych, že už si zvykla.

Dnešní den stál opravdu za nic, nevím, co bych tu měla zvěčnit. Sedíme teď právě ve studovně a koukáme do učení.

!Večer se k nám dostala zajímavá zpráva - Easyjet ruší lety z Lyonu do Prahy. Pěkné, že?

4. února
Úterní laborky z fyziky stály opravdu za to. Jednomu nejmenovanému Surfaři Angélovi se podařilo propálit drát a celá místnost začala nehorázně zapáchat hořícím plastem. Učitel se nám s úsměvem přiznal, že jemu to nevadí, naopak si rád přičichne. Zážitek s hořící fyzikálním materiálem to však nebyl dnes poslední, o hodině francouzštiny nás ze školy do sněhu vyhnal požární poplach. Traduje se, že to v laboratoři docela kouřilo. Tím zajímavé okamžiky pořád nekončí! Večer nám bachařka naprosto nečekaně oznámila, že jdeme do kina. Film Dans L'Ombre de Mary jsme shledaly vážně úžasným. Oproti dvěma posledním Colettiným výběrům se dá říct, že by si zasloužil Oskara. Na konci mě nejvíc dopálili naši spoluinternátníci, kteří se postupně přiznávali, že děj filmu absolutně nepobrali.

Pospíchej pomalu

19. února 2014 v 17:27 | AluStaire |  Deníček de France
2. února
Dneska jsem se oběda dočkala už před jednou hodinou, sice těsně, ale přesto. Měly jsme králíka se špagetami. Ano, prapodivná kombinace, ale naprosto výtečná. Odpoledne jsme se chtěly vydat na návštěvu k jedné Ukrajince, která nedaleko od nás pracuje na svém dřeveném domku. Když jsme dojely, nikdo nebyl přítomen, všechny práce stály.
Colette tedy navrhla malou projížďku, měly jsme přeci jenom dost času. Vzala mě tedy okolo hradu D'Alleuze k obří přehradě, odtud k vyhlídce na řeku Truvére a pak, už jen pohledem z auta, jsem konečně na vlastní očí spatřila Viaduc du Garabit. (Výlet na Garabit podle Neriah - http://fleur2lys.blog.cz/1311/most-garabit)

Proč už ten spěch? Měly jsme plán, který nám málem nevyšel. V městečku Murat (je to opravdu městečko, neboť tam jezdí prý i vlak) se konal koncert v kostele. Tři černošky, mluvící pouze anglicky, zde vystupovaly s negrospirituálním zpěvem. Colette řídila jako blázen, abychom se sem dostaly do pěti. A dostaly, strašně nešikovně zaparkovala do hromady sněhu a poté jsme utíkaly směrem ke kostelu. Zde se snad nacházela půlka regionu Cantalu, už ani vstupenky se nevydávaly, protože nebyly.

Prvních 57 minut koncertu jsem měla pocit, že se zpěvačky někde ztratily. Tuto poměrně dlouhou dobu vyplňoval chlápek předčítající z knihy. Absolutně nic jsme mu nerozuměla, nevím, zda to bylo díky tomu, že jsem seděla strašně daleko od něj, či díky hudbě, kterou svůj recit nevkusně prokládal. Když došlo na samotné zpěvačky, měla jsme už dost a pomalu usínala ve vytápěném kostele.

Po skončení jsme narazily na naše sousedy, kromě milionu dalších známých, a ještěže tak. Neboť Colettino zaparkování způsobilo, že jsme se nemohly pohnout z místa. Naštěstí nás soused roztlačil.


Pár foteček z okolí Garabitu






Oslííííííku!

Kostelík

Když to máš, tak to utrať!

18. února 2014 v 15:57 | AluStaire |  Deníček de France
1. února
Na naše poměry jsme vstaly dosti brzy ráno. Mohly jsme proto vyrazit na trh, především zeleninový, který se konal v Saint-Flour. Colette si také koupila malou sklenku biomedu, ze který dala 7,50 euro. Není to trochu moc?

Pozařizovaly jsme potřebné nákupy, domů se vrátily před půl jednou a logicky jsem čekala, že začneme s přípravou oběda, jenže ten se díky třem Colettiným vnoučatům se spoustou volného času a slušnou útratou za telefon konal až v půl třetí.

Odpoledne nám nevyšla žádná návštěva, a tak Colette navrhla, zda se nechci zúčastnit přípravy čokoládového dortu. To se samozřejmě neodmítá a dneska večer jsem měla možnost ochutnat kousek našeho naprosto božího úžasného nejlepšího dortu na světě. Také počasí se dnes naprosto zbláznilo, ve městě dopoledne bylo pět stupňů a při přípravě naší bezvadné večeře padal sníh.



Spící a zasnění

17. února 2014 v 18:04 | AluStaire |  Deníček de France
31. ledna
Ani nevím, jak ubíhaly hodiny ve škole. SVT, písemka z fyziky, tělocvik, pak byl asi oběd, pak asi další fyzika, dějepis a nekonečná hodina a půl ekonomie.


Než si pro mě Colette dojela, skočila jsem si potěšit se výtečným "chlebem s rozinkami" . Přiběhla jsem k místu našeho obvyklého srazu a koukám, auto se spící Colette už tu už stojí. Zaťukala jsem na okno, abych ji probudila a dostala se dovnitř. Pozdravily jsme se a ona mi oznámila, že nutné nákupy už sama obstarala a že tedy máme před kinem ještě nějakou chvíli. Svěřila jsem se jí s tím, že bych se ráda zastavila v Intersportu, mají tam slevy. Dovezla mě před obchod a zůstala v autě, chtěla si ještě zdřímnout. U kabinek jsem potkala "hodnou" bachařku a když mi můj kousek odsouhlasila, úspěšně jsem nakoupila a poté jsme vyrazily do kina. Řeknu vám, poslední dobou má Colette opravdu šílenou smůlu, tento snímek se mi snad nelíbil ještě víc, než to, co jsme viděly minulou neděli. Přemýšlet o něm už raději více nikdy nebudu.

Vždycky něco zbyde

15. února 2014 v 19:19 | AluStaire |  Deníček de France
30. ledna
Dopolední kombinace obvykle smrtelných předmětů mi dneska poměrně rychle utekla. Francouzština a matika se tentokrát tak šíleně nevlekly. PoO jsem se šla projít městem, sluníčko vykouklo a zařídit si vycházky byl opravdu skvělý nápad. Cestou u jednoho z obchodů jsem potkala Kačku, která se zdála celá zklamaná, že v její cílové stanici měli zavřeno. Mířila do lékárny, pak jsme se nějak doprošly spolu, až jsme došly k obchodu s oblečením - otevřený v tuto denní dobu (obchody se zde během obědové pauzy zavírají) a se slevami. Tak jsme ho samozřejmě nenechaly bez povšimnutí.

Odpolední vyučování se vleklo více, jak to dopolední. Nakonec jsme se přeci jen dostali do učebky a studovali. Poté jsme se náhodou naskytli u rozhovoru s bachařkou, jak si internátníci stěžují na místní kuchyni. Proti kvalitě jídla nic nemám, ale menší obměny by naše menu jistojistě uneslo. Opravdu už mě nebaví se každý čtvrtek dívat, jak se Francouzi cpou hamburgrem s hranolkami. Dnešní jídlo bylo opravdu výjimečné - mušle s hranolkami. Pro mě to ale žádná změna nebyla, opět jsem jen koukala, jak se ostatní nálují. Hromada mušlí a hory hranolek zmizely a já si pojídala svůj sendvič - chleba, šunka a salát. To mi naprosto vyhovalo. Neriah si ale pár škeblí dala a označila je za velmi dobré.


Mušličky, kdo by si dal?

Náhrada večeře podle AluStaire

Plácání ve sněhu

14. února 2014 v 16:36 | AluStaire |  Deníček de France
29. ledna
Protože trenér handbalu, pan Pierre, odjel kamsi do daleka, první dvě hodiny jsme strávili "studováním", poté jsme přežili dějepis a matiku a teď mohlo dojít na dobrodružství. Shromáždili jsme se všichni před internátem, já, Kačka, hodnější bachařka a pár chlapců, a mávali na autobus, který nám ujel. Naštěstí to nebyl náš autobus. Po pár minutách po odjezdu nám volá druhá bachařka, že jsme jednoho chlapce zapomněli. Tak nám nezbylo nic jiného než počkat, až ho ona přiveze autem.

Na místě jsme se sešli s naším instruktorem a spolu s ním a bachařem, jehož jsme nabrali cestou, jsme si vyzkoušeli sněžnice a hůlky. Když byl každý řádně vybaven, vydali jsme se do prvního zasněženého kopce. Celou cestu nás doprovázel bachařův pes Bayley.

Nejprve jsme stoupali, poté jsme přešli na cestu zcela rovnou, tohle mi asi vyhovovalo nejvíc. Ale ve chvíli, kdy došlo na opravdové stoupání, jsem měla co dělat, abych udržela tempo. Čím více se blížil konec naší výpravy, tím více chlapců odpadávalo, vymýšleli si různé příznaky, jen abychom zastavili. Samotná bachařka se divila, že má lepší kondici než většina přihlouplé mužské části mladé francouzské generace. Zajímavé se mi zdá, že si chlapci stěžovali, jak už nemůžou a přitom, když jsem se dostala před ně, energie měli tolik, že po mě házeli sněhové koule. Když to se mnou ani po pěti, šesti pokusech nehnulo, zanechali toho.


V autobuse cestou zpátky jsme dostali i svačinku a celí vyčerpaní se navrátili na internát. Kačka se zeptala bachařky, zda bychom si mohly odběhnout, ale podle mě se zeptala tak nešikovně, že ji poslala do háje. Nakonec nás všechny poslala se převléknout do suchého.

Co můžeš udělat dnes, předej chytřejšímu Čechovi

13. února 2014 v 17:16 | AluStaire |  Deníček de France
28. ledna
Dneska ráno na fyzice se moji dva spolužáci marně domnívali, že opět zvládnu zařídit dobrou známku z laborek úplně sama. Ale fyzika a chemie jsou v lecčem rozdílné a motanice drátů a práce s počítačem nejsou moje parketa. Nakonec jsme to nějak dali dohromady, i když převody jednotek nevedeme.

Odpoledne nás čekali dvě hodiny matiky namísto obvyklé dvouhodinovky francouzštiny. Jediná štěstím zářící z toho byla Neriah. Učitelka vykládá poměrně srozumitelně, jenže ty blbky vedle mě a za mnou se neustále baví něčím jiným, než tímto předmětem. A úplně zabitá jsme si přišla, když se na mě moje sousedka otočila, zda to chápu, že ona vůbec ničemu nerozumí.