Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Duben 2014

U dědečka

30. dubna 2014 v 9:48 | AluStaire |  Deníček de France
30. března
Prožila jsem naprosto báječný den. Ráno, jakmile jsme se nasnídali a s malým Lilianem dokončili domácí úkoly, jsme se vydali na cestu k dědečkovi (tatínek Marca). Přijeli jsme těsně před polednem a nechali Marie-Ellenne pracovat na obědě, zatímco já, Lilian, taťka a děda jsme tento čas strávili v jeho truhlářské dílně a spravovali rytířovi jeho dřevěný štít. Zanedlouho dorazil i rodinný přítel Silvan a s ním jsme se vrátili domů na oběd. Ellenne nám připravila maso z nějakého divokého zvířete s vařenou mrkví. Zapomněla bych připomenout aperitiv, kdy děda vytáhl stoleté chipsy a Silvan (pěstitel vína) přinesl na ochutnávku pár vzorků ze své tvorby. Tentokrát se nikdo nedivil, že mám opravdu zájem také okoštovat a alkoholikem jsem nezvána nebyla. Jen se mi potom chtělo strašně spát. Oběd jsem zakončila naprosto dokonalým dezertem, který jsme koupili cestou - čokoládovým koláčkem.



Přesně v čase mytí nádobí dorazil Marcův bratr se ženou a namísto Lilianovi siesty, kterou bych dneska vážně ocenila, jsme se vyvezli autem k nedalekému jezeru a decentně se okolo něj prošli. Děda si mezitím dával šlofíka. Když jsme se navrátili, dopřáli jsme si teplý čaj s brioškou. Rozloučili se s dědou a jeho nádherným německým ovčákem a po dálnici vyrazili domů. Tam jsme se s Lilem rozdělili o zbytek pizzy ze včerejška a ti mladší šli spát. Já jsem naposledy odzkoušela místní teplou sprchu a zbytek večera jsem strávila s Marcem koukáním na televizi. Dávali francouzský film Taxi 3.

Březnové víkendy s Neriah

27. dubna 2014 v 21:36 | Neriah |  Deníček de France
Víkend 21., 22. a 23. března
Jelikož jsem přes prázdniny navštívila pana doktora Rameno (tak se samozřejmě nejmenuje, ale já mu tak říkám, protože jsem tam šla kvůli tomu svému asi šestkrát vyhozenému rameni), vzala jsem si jeho rady k srdci. Kdykoli mi ruk byť jen trochu naznačila, že se jí něco nelíbí, raději jsem ji přestala namáhat. Proto jsem v sobotu v plaveckém areálu lehce zahálela a prokládala jsem běžnou činnost meditací na plovací destičce. Tomu se říká sportovní aktivita, co?

V neděli se konali francouzské komunální volby, což způsobilo dopolední zmizení všech plnoletých členů rodiny a jelikož Julii se nechtělo vstávat z postele příliš brzy před obědem, zůstal celý dům jen mně. Jiné zajímavé události se ovšem už nekonaly a tak jsme pozdní odpolední hodiny strávila hovory s domovinou.

Víkend 22. 29. a 30. března
Moje rameno se se mnou nějak zázračně usmířilo, takže jsem si tentokrát zase dobře zaplavala a dokonce zopakovala svoje dosavadní maximum 80 délek. O vyšťavení a nedostatku sil na jinou večerní činnost než spánek vám snad ani nemusím povídat, ale nezdařilo se. Povídání s pokrevní maminkou jsem ukončila o něco dříve a sešla dolů na večeři, ovšem v tom okamžiku jsem se dozvěděla, že očekáváme návštěvu. Podle jména jsem vůbec netušila o koho jde (viz moje brilantní paměť), ale naštětí se pak ukázalo, že jsme ještě neměli tu čest. Každopádně dokud hlášený host nedorazil, ometala jsem se v kuchyni kolem Aurélie, která připravovala na pánvi kousky masa, ananas a k tomu rýži. Ptala se mě, jestli mám ráda spojení sladké-slané, ale ani, když jsem jí to odsouhlasila, netroufla si ananas s masem přímo smíchat, protože si nebyla jistá, zdali člověk, jenž měl přijít, je stejného názoru. A dobře udělala. Když do dveří vstoupil chlapec ve věku něco mezi mnou a Aurélií, se všemi se přivítal a ona mu řekla, co bude k večeři, začal se nad tou kombinací pošklebovat. Všichni se začali smát a Aurélií sama sebe řádně pochválila. Návštěva byl tedy nakonec dobrý kamarád mojí se sestřičky jménem Anthonyn (pro snazší používání dále jen Antho), velmi milý kluk. Zasedli jsme konečně ke stolu (někteří hladovější než jiní) a pustili se do jídla, které bylo výborné jako vždy, když Aurélie vaří, dokonce i Antho se nechal přesvědčit a zkusil sníst maso a ovoce dohromady. No, neocenil to. Hodnou chvíli se pak ještě zdržel a, když už se měl k odchodu, starší ségra odjela s ním a zbytek se uzívaně odpotácel rovnou do postele.

V neděli jsme zase na návštěvu někam byli pozváni my, konkrétně na oběd k babičce, která bydlí dobré dvě a půl minuty chůze od nás. I se strýčkem se nás tam nakonec sešlo celkem osm u jednoho stolu, který se jídlem prohýbal. Po předkrmu, jenž by mi stačil jako strava na celý den, přinesla se kachna jako hlavní chod. Už od pohledu jsem byla najedená na týden dopředu, jenže poté přišly ještě tři různé druhy dezertů - kompot, koláč a pečivo s čokoládovým krémem. Taková nabídka se neodmítá, že? Když všichni dopili svou kávu a probrali meteorologický vývoj na půl roku dopředu, začali jsme se odebírat do našeho vzdáleného domova. Přišli jsme něco málo po dvanácté odcházeli jsme na pátou, tomu se holt říká francouzský oběd.


Když jsme byli na návštěvě u babičky, měli jsme tu čest i s nádhernými, úplně čerstvými jehňátky. :3

Dokonce i mě bylo jedno svěřeno do rukou.

A jejich nejlepším kamarádem je ''malinkatý'' pes Gipsy.

ALe na to, že byl březen dávno z polovinou povedlo se mi jednoho rána probudit i do takového počasí:


Jak je důležité míti sousedy

24. dubna 2014 v 18:07 | AluStaire |  Deníček de France
Víkend skutečně u sousedů (Marie-Ellenne, Marc a malý Lilian)

29. března
Prožila jsem naprosto báječný den. Ráno jsem se za světla vzbudila někdy okolo deváté a opatrně sešla dolů. U stolu na mě čekala připravená snídaně, ohromný pain au chocolat (čokoládový chleba) a hrnek teplého čaje. Naproti mně seděl tatínek s Lilianem a pokoušel se ho nenásilně přinutit vypracovat domácí úkoly. Z velké části se mu to nepodařilo. Marie-Ellenne se touto dobou nacházela ve městě na trzích a prodávala briošky (druh sladkého pečiva), samozřejmě s hlubším účelem - peníze jdou na africkou vesnici. Stůl jsem si tedy zabrala já a celé dopoledne poctivě plnila školní povinnosti. Kluci mezitím uklízeli garáž.

Když se Ellenne vrátila, přinesla krabici exemplářů, které se jim nepodařilo prodat a také maso k obědu. Jako dezert Marc vytáhl zmrzlinu Carte D'Or Karamel a créme brulé a k tomu jsme společně spořádaly skoro celou briošku. Po obědě si malý Lilian četl v mé učebnici dějepisu a na dvě hodiny usnul.


Okolo čtvrté jsme si všichni dopřáli čajík a kousek dalšího chleba. Poté jsme teprve mohli vyrazit. Nejdříve do sběrného dvora, abychom se zbavili odpadu, který chlapci ráno vyřadili z garáže a poté jsme pokračovali do nedaleké vesničky, kde se nachází pramen železné vody. Odsud jsme to vzali okruhem v lese a polích a cestou jsme potkali i stádo krav - opravdových Aubraců, stejných jako na pohlednici, kterou jsem poslala tatínkovi k narozeninám. K autu jsme se, pro mě nějakou záhadou, profesionálně vymotali a jeli zpátky domů.


Překvapení se dostavilo ve chvíli, kdy naše vozidlo zastavilo před jedinou pizzerií v Saint-Flour. Než byla však naše objednávka vyřízena (trvat to mělo asi dvacet minut), vyvezli jsme se nahoru do města a zastavili se na chvilku na místním dětském hříšti. Zde se zabavil nejen Lilian, ale já a dospěláci jsme obsadili houpačky.


Domů jsme dorazili okolo půl osmé a pustili se do pizzy. Vybrali jsme tři druhy, dva z nich ale byli plné hub. Musela jsem tedy trochu operovat. Rodince to vůbec nevadilo, naopak mě litovali a hrozně moc se omlouvali. Po večeři přišla řada na moji koupel. A že jsem si teplou vodu vysloveně užila, to snad ani popisovat nemusím.

Jak překonat očekávání

23. dubna 2014 v 12:29 | AluStaire |  Deníček de France

26. března
Ráno nám bachařka na znamení, že máme vstávat, rozsvítí hlavní světlo (to, co se v devět zhasíná) a vůbec to není poznat. Rozednívá se tu poměrně brzy a slunce zapadá okolo půl šesté. Skoro letní idylka, teď už jenom vylepšete to počasí. Dneska bylo ošklivo, foukal studený vítr a teplota vystoupala až na neuvěřitelných 5 stupňů Celsia.

Dopoledne jsem si zacvičila a po obědě se vydala do města. Můj hlavní cíl bylo najít si boty, ale absolutně jsem neuspěla. Nikde nic, co by se jen přibližovalo mému vkusu. Vyčerpaná jsem se vrátila do studovny.


Večeře (těstoviny s masem) nestála za moc, ale roztomilý maličký Quiche Lorraine situaci hravě zachránil.

27. března
Tento den bych nazvala dnem plným překvapení, nikoli však dobrých. Ráno mě překvapila písemka z francouzštiny a poté jsem byla naprosto zaskočena obtížností písemky z matiky. Naštěstí, tohle snad bylo všechno, co nás dneska zastihlo. Na fyzice jsme akorát opravovali písemku a na angličtině mluvili asi německy (tedy opět naše učitelka s dokonalým přízvukem, ta, která dokáže z "the" vytvořit "dzí").

Celý týden pečlivě čtu jídelní lístek pro internátníky. Jen tak ze srandy jsem se podívala na internet, co že by to taková Paella měla být a překvapení přišlo v momentě, kdy nám doslova přistála na talíři. Rizoto, to je fajn, avšak s mořskými plody. Kačka byla vystavena svému strachu z krevet, které ji sledují. Dodnes se tradují historky z oné večeře.

28. března

V pátek mě děsila vyhlídka na sport a také se to naprosto vyplnilo. V několika sekvencích jsme obíhali hřiště. Aneb jak se naprosto odrovnat. A také mě doslova dostalo, jak madame "furt angažovaná" se stará o moje zdraví, když se dotazovala, co se nachází v mé lahvi, zda je to opravdu voda, protože tady slazené nápoje přeci nekonzumujeme.

Když to špatně spočítáš

23. dubna 2014 v 12:28 | AluStaire |  Deníček de France

25. března
Po ránu vykouknu z okna a ono sněží jak na začátku prosince. Věřím, že se mi tedy nikdo nemůže nedivit, že nálada a energie poněkud chyběla. Dopoledne jsme přežili a po obědě následovalo matematické rallye. Aneb zpočátku naprostý organizační chaos a následně dvě hodiny na jeden jednoduchý příklad počítaný ve čtyřech lidech. Úkol jsme (snad) úspěšně dokončili, ale až po třech pokusech ho přepsat na odevzdatelný papír. Když se Váš spolupracovník potřebuje ujistit, zda má s kružítkem skutečně narýsovat kružnici, je Vám už naprosto jasné, kde je ukrytý problém.

Odpoledne jsem vylezla ze školy a začalo pršet. Zase jsem měla jednou volno a nastane takovéto počasí. Fuj.


Dnešní večeře také stojí za zmínku - měli jsme rozmražené toasty a nějaký chytrák je špatně rozpočítal a na dva internátníky (včetně Neriah) nevyšlo. Nezbylo tedy nic jiného, než ukázat pravou tvář této večeře a vyndat dvě další úplně zmrazené porce a nechat je roztát. Když už to trvalo dost dlouho, došlo na mikrovlnku. Jídlo z ní však vyšlo rozmáčené a horké. Dobrou chuť.

Hádka s Rémim

21. dubna 2014 v 21:25 | AluStaire |  Deníček de France
24. března
Jelikož jsem tušila, že bude o koupelnu zvýšený zájem, vstala jsem radši o něco dříve. Bohužel se našel člověk, který měl podobný nápad. A po dobu deseti minut jsem se Remiho dceru Oihanu pokoušela odsud dostat. Vrátila jsem se k sobě, snosila všechna svá zavazadla a usedla ke stolu. Zde se již nacházelo pár členů z ''nepřátelského tábora'' a přisedla si i Colette. Samozřejmě, jakmile Remi otevřel ústa, začala debata. Tedy spíše, on vypouštěl nesmyslné argumenty o nebio-bio potravinách z Carrefouru a o společnostech, které tato strava živí. A on, že se domluvil se zemědělci, že si bude nechávat posílat jídlo od nich, když Colette ho není schopná koupit jinde, než ve zlotřilém obchodním řetězci. Když už jsem viděla, že toho má ona sama dost, ale svými odpověďmi ho neumírní, zasáhla jsem gesty, které ho hluboce urazily. Nejen, že jsem si dovolila vzít z košíku jablko, které koupila jeho žena za jeho peníze, ale s tímto jablkem jsem si sedla zády ke stolu a přední část těla jsem si nahřívala u ohně ze starého provizorního krbu. Konverzace se ihned obrátila na mě. Jak je možné, že si dovolím se u stolu obrátit zády?! Jak je možné, že Colette tu přechovává takovou ztělesněnou drzost?! A když už mě svými řeči dostatečně rozpálil, usmála jsem se na něj a opustila místnost.

Do školy nás měla odvézt všechny Colette, ale díky rannímu divadlu a její neopomenutelné opozdilosti, se sám pan skorodomácí zvednul, sebral (jen svoje) děti a vzal to do školy cestou tou nejvíce zmrzlou a zasněženou. Já jsem si v klidu na okně dojedla své ukořistěné ovoce a skoro načas jsme s Colette vyrazily. V autě nastal rozhovor, který jsem započala tím, že v jednom domě s ním já bydlet nebudu. Že z něj mám strach. Ona mě utvrdila, že nemusím, protože příští víkend jsem u našich oblíbených a milých (a hlavně normálně myslících a pracujících) sousedů a pokud už nebudou přestěhovaní ani víkend potom, vezme mě buď k vnučce Vanille do Montpellier, nebo ke svému bratrovi (někde u Saint Etienne).

Jsou i jiní pavouci než ti osminozí

20. dubna 2014 v 16:38 | AluStaire |  Deníček de France
23. března
Den začal a pokračoval zcela průměrně. Snažila jsem se být zalezlá u sebe v pokoji a i přes zapnuté topení jsem zůstala pod peřinou. S fungujícím internetem Vám zaručuji, že se neunudíte.

Neustále jsem se hudbou snažila přehlušit hádky Remiho s Colette, ale to se mi vážně nedařilo. K obědu jsem měla VIP rýži, neboť jsem odmítla požít směs, nápadně připomínající rozemletý obsah něčího žaludku. Odpoledne, po menší siestě, jsem se konečně objevila v jejich společnosti. Colette vytáhla pastelky a tak jsme s maličkou Harmonie a její sestrou Athiliou zničily a počmáraly tatínkovy nějaké obálky. Když jde o pomstu, papíry nejsou potřeba.

Večer stále netekla teplá voda, zážitky z mého pokusu o to se vykoupat zůstanou navždy. Já se včasně najedla chlebem, rodinka si musela počkat, než jim Colette uvaří polévku. Tak se stalo až po půl desáté, neboť mezitím musela odběhnout spáchat vraždu. V dětském pokoji se totiž usadil, dle popisu slečny, ohromný pavouk.

Sledování Remiho poučného dokumentu, aneb vymývání mozku, jsem opět jako včera vynechala a obávám se, že tím začal náš malý svár.-Pokračování příště.

Za Bio a nesmysly

19. dubna 2014 v 19:58 | AluStaire |  Deníček de France
22. března
Sobota, aneb zkouška soužití. Ráno jsem se vzbudila mezi prvními, sešla dolů a s Remim a jeho ženou Ingrid jsem se v poklidu nasnídala. Jestli je někdo z této rodiny sympatický, tak je to ona, pořád si se mnou povídá, vtipkuje a snaží se vysvětlovat. U toho vypadá nejkomičtěji.

Dopoledne jsem se s nimi a synáčkem zlodějíčkem (http://fleur2lys.blog.cz/1310/montpellier)vypravili na trhy. Nakoupili jsme zeleninu za 55 euro, sýry za 35 a za sušené ovoce a rýži jsme u bio prodejce nechali 86 éček. Ne, nechci vědět, kolik je to na naše. Ale hlavně, že desetkrát přepočítává spotřebu benzínu. I přesto, že je drahý, donutil Colette jet jejím autem hledat vozidlo ke koupi. Netuším, kde na to vezme peníze. Samozřejmě jsme se vrátili a žádné auto nenašli.

Počasí venku bylo krásné a jelikož děti jsou přestěhované i s jejich koly, půjčila jsem si tedy jeden takový stroj za 5000 euro a s Malcomem jsme se trochu projeli. Celou dobu jsem se bála, abych mu něco neudělala, ale myslím si, že moje kolo, které na mě čeká doma, je daleko lepší, pevnější a aspoň s minimální výbavou. Nejsem si jistá, jak s ním jeho majitelka zachází, ale půjčit mi ho nejdřív za žádnou cenu nechtěla.

K večeru jsme si uvařili čajík a zakousli půlku lázeňské sušenky, aby zbylo na všechny. Večeře se konala v devět, já osobně jedla jen suchou rýži, ostatní k tomu měli divný druh čočky a chleba, který vytvořila jedna z dívek.

Neboj, bude i hůř

19. dubna 2014 v 19:43 | AluStaire |  Deníček de France

20. března
Naprosto normální dvě hodiny francouzštiny následované dvěma hodinami matiky. Po skoro výtečném obědě jsem se šla projít a opět málem nestihla fyziku. Na té zase učitel chytal záchvaty a pořvával na nás nevhodné výrazy. Tentokrát mě snad nepobavila ani hodina angličtiny.

21. března
Vzbudila jsem se se strachem o svou budoucnost. Budu mít kam jít? Přijede pro mě někdo? Na některé z mnoha otázek jsem si naštěstí mohla odpovědět již odpoledne. Ihned potom, co jsem vyrazila po obědě ven celé zničená z dnešního tělocviku, jsem potkala Colette. Někam hrozně spěchala, ale slíbila, že bude včas u školy.

Odpoledne jsem ani nemusela čekat, auto stálo zaparkované a v něm Colette. Nejprve mě odvezla do domu asociace, kde zrovna končilo ochutnávání marocké kuchyně, tudíž jsem měla možnost se výtečně navečeřet a to už v půl šesté. Když došla řeč na to, že si mám užít maso, protože o víkendu nebude, bylo mi jasné mi, že je zle. Dojely jsme domů a zde nás přivítal nastěhovaný synátor s celou jeho poměrně rozsáhlou rodinou, nepořádek, krabice a děti úplně všude. Z toho jsem byla celkem v šoku, věřila jsem, že až se po prázdninách vrátím, už budou přestěhovaní.



Z mého bývalého pokojíčku se stala noclehárna pro čtyři lidi a já jsem byla naštěstí přesunuta do maličké studené místnosti bez postele s matrací na zemi a košíkem pověšeným na zdi, který mi měl nahradit skříň. Topení ani teplá voda tu nefungovala, avšak rozchodili jsme internet i pro můj notebook. Jenže co přijde dál?!

Běž, Foreste, běž!

18. dubna 2014 v 16:54 | AluStaire |  Deníček de France
19. března
Člověk doufá, že alespoň ve volnou středu bude mít pokoj, mně se to tentokrát nepodařilo. Hned ráno u branky nás odchytla zlá bachařka, že jestli jako jsme si vědomi, že máme dneska odpoledne orientační běh, ať si mažeme pro věi a že nejdeme na oběd a tady máme svačinu. Ta obsahovala tradiční chleba se salámem, tentokrát nás však ochudili o máslo nebo sýr nebo cokoliv, co by se dalo umístit pod samotný salám.

Na aerobiku jsem zjistila, že jsem o nic moc nepřišla, stejný pocit jsem měla i na dějepisu. Nezúčastnila jsem se několika hodin a že by mi něco chybělo? Nikoliv.

Odpoledne jsme tedy vyrazili, autobus nás nabral u školy, počasí bylo téměř dokonalé a když jsme dorazili na místo, vyložili jsme se a napjatě čekali, co se bude dít. Dlouho se nedělo nic, až po asi půl hodině nás rozdělili do několika skupin a kategorií, podle našich schopností (a neschopností). Celé divadlo se odehrávalo ve vlhkém lese plném bláta a místy i sněhu. Moje nadšení z běhání a přeskakování napadaných stromů se poněkud neslučovalo s náturou mojí spoluběžící, úspěch byl přimět ji alespoň mě následovat. S mapou jsem si nikdy nevěděla moc rady, ale když jsem ji konečně dostala do ruky, našla jsem sama poslední dva body, které nám chyběly, abychom nevypadaly jako úplné lemry. Neri♦ nakonec neočekávaně běžela v týmu s Kubou a v jiné kategorii než já. Prý měli celkem slušný čas, všechno našli a také se dobře pobavili, hlavně když se dva z našich spolužáků dokázali hned při první akci kompletně ztratit, ale kdo by se divil, když šlo o vyhlášeného trotla s mastnými vlasy, jenž sedí vedle Neriah, a stejně ''inteligentního'' blonďáka přes uličku.


Když už jsme skončili a všichni se našli, chyběla jen učitelka, ale kdo ji potřebuje, že? Chtěli jsme logicky odjet zpátky, jenomže náš autobus byl plný a všechny ostatní taky. Nakonec nás po několika přesunech doslova natlačili do jednoho pěkně nepohodlného a s řidičem naprosto neschopným. Už nikdy nechci zažít couvající tuny na kolech plné lidí.