Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Únorové víkendy s Neriah - část 1.

11. dubna 2014 v 16:51 | Neriah |  Deníček de France
Únorové víkendy s Neriah
Víkend 17., 1.-2. února
Sobotní bazénovou tradici jsme sice s Aurélií úspěšně obnovily, jenže ona byla nějaká unavená a mě nedalo plavat mé staré 'válečné zranění', tudíž výkon za moc nestál. I tak jsme si to užily a, i když to nejde úplně snadno, já to nevzdám! Už se těším na příští týden, doufám, že to bude lepší. Stavily jsme se ještě na menším nákupu a vzaly briošky ve slevě. Přestože byly kopuvané, druhý den ráno k snídani jsem si na nich náramně pochutnala.

Taky miluju ten pocit, když při nedělním dopoledním sledování televize odkývám, že jsem jmenovaný film určitě neviděla, a oni se z něj vyklubou Kokosi na sněhu s naprosto odlišným názvem. Abychom se ale celý den neváleli doma, odpoledne jsme zas jednou vyrazili na procházku. Předešlý týden bylo často ošklivo, zataženo a padala břečka, v sobotu vylepšená sněhem. Zdálo se, že nikam nepůjdeme, což mě trochu rozesmutnilo, měla jsem zrovna chuť pobýt venku. Avšak v neděli, kolem desáté, mě mile překvapilo sluníčko, které se ukázalo na obloze. Vyrazili jsme tedy po druhé hodině na naši zajetou trasu. Shrnutí: Procházela jsem se s Plyšákem a byla praštěna do hlavy ledovou koulí. Vysvětlení: Plyšák je v hrubém překladu jméno sousedovic psa, kterého jsem měla nějakou dobu na vodítku já. Pak jsem ho ale musela předat, protože mě nechtěl poslouchat. Prý jsem na něj příliš hodná... A ta ledová koule? No, co byste řekli? Ano, správně. Naši vyspělí hoši si ke konci cesty vzpomněli, že mě celou dobu neterorizovali posledními zbytky sněhu okolo. Statečně jsem se střelám vyhýbala, avšak bohužel ta jediná, jež mě zasáhla, byla do hlavy, dost zmrzlá a pěkně to bolelo. Taky jsem se jim pak pomstila, neřádům. Jak říká moje kamarádka: Legrace musí být, i kdyby na chleba nebylo.

Večer jsem se šla tentokrát nějak brzy už před večeří v osm koupat. Tento náhlý zvrat způsobil mírný zmatek v mém mozku a já při odchodu do patra pro mikinu popřála všem dobrou noc. Začli se mírně smát a, až když jsem došla nahoru a chtěla si lehnout s knížkou v ruce, došlo mi proč. -Kolik je hodin? 8:15. Jedli jsme už? Ne. Aha. Něco je špatně.- Vrátila jsem se tedy dolů i s tou mikinou, dala si s ostatními večeři, nahřála se chvíli u krbu a pak se teprve odebrala doopravdy spát.

Poslední překvapení konce týdne přišlo až na začátku nového, tedy v pondělí ráno. Měli jsme v plánu vstávat o něco dříve než obvykle, což mi samozřejmě přišlo podezřelé, ovšem na nic jsem se neptala a počkala si do úsvitu, co se bude dít. Z vyhřáté postýlky jsem vylezla ještě před kohoutím kokrháním, připravila se na opětovný návrat mezi zdi školy a internátu a teprve po cestě do města mi došlo, že jsme najednou vzali jinou odbočku. Únos?! Kdepak, jeli jsme k tatínkovi do práce. Je zaměstnaný v obchodě s nářadím, potřebami pro kutili a hlavně trubkami a obřími rourami a velikými kusy potrubí. Uvedl celý sklad i pokladnu do chodu a zanedlouho poté se tu objevil i jeho kolega, tak jsem mohla konečně být převezena do našeho vzdělávacího ústavu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama