Když Ti život nabídne změnu, staň se změnou.

Únorové víkendy s Neriah - část 2.

15. dubna 2014 v 18:11 | Neriah |  Deníček de France
Víkend 18., 8. a 9. února
Původně jsem se této akce vůbec účastnit neměla, ale když jsem byla požádána naší babičkou, nemohla jsem říci ne. Abych vás uvedla do situace: Madame Colette pořádala opět jednu z jejích ''žracích párty'' tentokrát na téma Lacombe (naše část vesnice), Sailhant (místní hrad) a okolí, kde babička a starší sestřička od nás dělaly přednášku. Neplánovaně jsem se tam tedy vyskytla také a nutno říci, že jsem za to nakonec velmi ráda. Nejenže se všude kolem vyskytovala nehorázná spousta výtečného, neodolatelného jídla, ale samotné projevy stály za to. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí z historie městečka, a když pak Aurélie mluvila o hradu, nikdo z ní oči ani nespustil. Zněla vážně skvěle; znale a poutavě. Odcházely jsme domů až někdy před jedenáctou s plnými žaludky a povznášejícím pocitem.

Další narušení sobotní plavecké tradice přišlo tento víkend v poněkud zvláštní formě. Do bazénu jsme s Aurélií šly a dobře bychom si zaplavaly, ovšem byl v tom samozřejmě háček. V hale už čekali naši nejmilejší sousedé, o kterých jsem předem věděli, ale i tak se situace prazvláštně vyvinula. Oni totiž hned zpočátku nečekaně zmizeli někam do zadní části areálu, podle mě do výřivky, a zůstali tam skoro po celou dobu. Bůhvíco tam dělali! Jejich syn Quentin však plaval s námi a to byl důvod, proč z čehokoli seriozního sešlo. Namísto toho jsme po sobě cákali a vzájemně se snažili jeden druhého utopit. O zábavu ale vážně nebyla nouze. Odcházela jsem plně vyšťavená a těšila jsem se na véču a měkkou postýlku, ale přišlo další ALE. Doma jsme jen položili tašky a za chvíli se odebírali zase pryč. Já hrála takovou zajímavou hru s názvem Odhadni, co se bude dít, probíhala tímto způsobem: Věděla jsem, že budeme jíst palačinky a uvidíme nějaké sousedy. Z toho jsem odvozovala několik variant scénáře - půjdeme k sousedům na palačinky nebo sousedi přijdou k nám nebo dojedeme se sousedy do palačinkárny na jídlo. Když jsme se všichni nasoukali do auta, bylo jasné, že u nás se nic nekoná, a v okamžiku, kdy jsme projížděli kolem domu našich preferovaných přátel z okolí, došlo mi, že ani u nich ani s nimi také dnes nic nehrozí. Moje hra se začala stávat zajímavou. Cesta pokračovala a, když jsme minuli odbočku do města, mé odhady zamávaly bílou vlajkou. Tma už se dávno rozprostřela nad naší vesničkou, a tak, dokud jsme nevystoupili z auta, jsem netušila, kde parkujeme. A řeknu vám, to bych se opravdu v životě nenadála. Ocitli jsme se před radnicí (spíš radničkou) a uvnitř již nás vítala pomalu půlka obce. Nějakou dobu jsme postávali a povídali si v blízkosti vchodových dveří, ale pak nás tak napadlo, že se nejedná o úplně nejvýhodnější pozici, a usadili se ke stolu v rohu. Po dalších pár minutách hovoru nás začal přepadat hlad, zvlášť ty, kteří byli plavat. Ale naštěstí, jelikož maminka měla navázané kontakty v kuchyni, dostali jsme slibované palačinky jako první. Před námi na stole už stály čtyři mističky s různými druhy marmelád, jedna s nutelou a plná cukřenka. Každý jsme spořádal pořádnou porci a našli se i tací kadeti, kteří zvládli 12 kousků. Když už palačinky začali všem pomalu lézt krkem, mezi světélky na place jako za diskoték našich babiček začaly se ozývat lehké tóny hudby stejného ražení. Zanedlouho už se to před ''mixážním pultem'', který obsluhoval asi pětašedesátiletý pán, hemžilo trsaícími dědečky s berlemi a dámami s křiklavě modrými očními stíny a rudou rtěnkou. Sem tam se mihla i písnička mladší než tanečníci a jak jim postupně docházel dech, těchto songů přibývalo. To byl signál pro mladší generaci! Jmenovitě tedy spíše pro moje sestřičky a spol. Nakonec i mě vytáhly na parket a řeknu vám, ten večer jsme si vážně užili ještě spoustu legrace. Možná, že jsem přeci jen úplně nezapomněla tancovat. Takyže do postele jsme se dostali až k druhé hodině ranní.


V neděli jsme mírně odpočívali, ale naštěstí se naskyta příležitost a odpoledne jsme vyrazili na procházku. A věřte nevěřte, změnili jsme běžný okruh! Vydali jsme se úplně na druhou stranu, ovšem zde se nacházeli ještě poslední zbytky sněhu, takže jsem to málem zase pěkně schytala, ale bránila jsem se až nad očekávání dobře. I tak nutno dodat, že sníh bolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama